Média ukazují fikce. Žijeme si své poklidné životy, v nichž se pořádně nic neděje. Chodíme nakupovat, pijeme doma na kanapi kávu, sledujeme televizi, trávíme čas v přírodě s rodinou. Stav snad až příliš ideální, až rajský, beze stop po vzruchu či nebezpečí. Jenže pravdivé je jen to, co je v televizi, co se píše na internetu nebo v novinách. Pravda musí být nahrána na kameru, zachycená v číslech, musí ji přečíst nalíčený moderátor v kulisách televizního studia. Pravda je show. A ta současná epidemic reality show je nepřekonatelná. Jaká synergie televizních štábů, moderátorů, scénáristů, režisérů, novinářů! A ti herci! Že Vojtěch byl najatý castingovou agenturou, to je každému jasné. Dnes však boduje spíš civilní herectví Romana Prymuly. Takhle má vypadat odborník! Je skvělé, že i naše produkce se může podílet na něčem tak světovém. Zpracování je dokonalé, mnozí mu propadli. Přitom co mají tvůrci k dispozici? Jen obraz a zvuk! Jsme to ale hlupáci! Copak bychom trávili čas sledováním televize, kdyby opravdu šlo o život! Seděli bychom jen tak beze všeho v parku na lavičce na sluníčku?
Ve skutečnosti je samozřejmě vše, co slyšíme ve sdělovacích prostředcích velmi závažné. Nikdo to nemůže zpochybňovat. Lidé umírají a to je realita, ta nejreálnější realita! Realita, jak má být: tvrdá, tuhá, objektivní, netečná. Bez známek života. Je vidět, jak zbytečně a zřejmě také z pohodlnosti jsme se strachovali o fake news. Kdo by si na ně vzpomněl, když trne nad počty mrtvých. Tvrdých dat je najednou všude dost. Realita dnes odevšad doslova vytéká a tuhne trochu zbůhdarma v dalších a dalších statistikách a grafech. Je natolik dostupná, že ji lze nabírat hrstmi. V době fake news lidé toužili po odbornících, kteří budou věci uvádět na pravou míru. Dnes je odborníkem-epidemiologem každý. Stačí se zaposlouchat do hovorů, které spolu lidé vedou. Vědci sami jen dohání, ex post se na bohatém zřídle snaží ještě doživit. Chystají se proto zvláštní virová monotematická čísla časopisů, horečnatě se sbírají data o názorech populace. Každá věda bude muset mít napříště svou virovou podvědu: Koronavirus studies. Každá věda musí připravit pro tonoucího svou terapii vodou.
Dat je moc vždycky málo! Nad množstvím dat cepeníme hrůzou, necháme se jimi zasypávat jako nějakým ochranným zábalem. Je nám z toho nevolno, pokašláváme, měříme si teplotu. Nebo snad jsme už mrtví? Jaký jiný závěr, když smrt naléhá! Jak velké nebezpečí lze ještě učíst, usledovat a nezkamenět jako při spatření Medúzy? Vše se míchá až do nerozlišitelnosti: Máme situaci pod kontrolou, vše monitorujeme, o všem vše víme; především o nebezpečí, o smrti, která kontrole tvrdošíjně uniká. Stále více smrti, stále více kontroly smrti. Filosof Heidegger určil skoro před sto lety bytí člověka jako bytí k smrti. Tehdy to bylo nové, dnes na tom není nic zvláštního. V těch našich nekropolích dnes žijeme už jenom se smrtí, jako zombie, živí i mrtví zároveň, umrtveni zíráním na smrt, ve stavu stále odkládaného finále, spásy, konečného vítězství nebo konce světa.
Zpravodajství podává věrný obraz o našem světě. Je to hra. Musí to být hra, abychom si nekrofilii nemuseli připouštět. Zprávy jsou vždy současně morbidní i dynamické, doživené. Smrt lze konzumovat jen „živě“, live, jen zábavně, nevážně. Nesmíme se pohoršovat, že zprávy působí jako úpadková estráda, že dnes není valný rozdíl mezi televarieté, zprávami na ČT a Soukupem. Vše musí být podloženo daty, skutečnou událostí, vše musí být zábavné. Musí to tak být, aby zprávy byl pravdivé, svojí formou. Co se týká obsahu je pravda o našem světě k nalezení spíše ve fiktivních příbězích. Horrory se zombie, katastrofické filmy, jen proto, že jsme jich viděli tolik, jsme dnes připraveni. Jak jinak vysvětlit takovou součinnost obyvatelstva! V pátek neměl roušku nikdo, v pondělí všichni. Dodnes jsem nepochopil, kde se za tak krátkou dobu všechny ty roušky vzaly. Byli jsme zřejmě připraveni dávno, těšíce se, že si konečně v tom filmu zahrajeme. Jen teď po měsíci už nadšení opadá. I ten nejdelší seriál se omrzí.
Kdo si všímá, ví, že je už všechno dávno v běhu. Epidemie není věcí jen posledních měsíců. Byla tu vždycky. Jenže stále znovu narážíme na stejný problém: Nejsme dost důslední. Selhala vláda, selhali jsme všichni. Nesmí napříště stačit jen líbivá předvolební jednorázová opatření. Jako by se v každé krizi stále a znovu neukázalo, že o svět je třeba zajímat se kontinuálně a v širších globálních souvislostech. Realita nás předbíhá, jsme za ní stále pozadu. Je vždycky vážnější než se zdá. Žerty stranou, je třeba postupovat metodicky a posuzovat a rozdělovat vše na to, co je přínosné a co škodlivé. Postrádáme chronicky i to nejzákladnější: zhodnocení situace, nevíme, na čem vlastně jsme, s čím můžeme počítat. Jak jinak plánovat příslušná opatření. Současný stav musíme brát jako šanci seřadit si priority. Nebezpečí má samozřejmě svoji závažnost, ale také vede k odpovědnosti, starosti o zdraví, o naše blízké o stát, ekonomiku. Proto bychom nouzový stav neměli brát jako dočasný. Ostražitost by měla zůstat. Nouzový stav je stav cílový, stav konečné odpovědnosti za naši sebezáchovu.
Snad se na virus najde lék, jenže on nezmizí ani tak. Nemůže zmizet, protože by po něm zbylo prázdno, může být maximálně nahrazen. Prázdnota do sebe jako černá díra obsah vždy nasaje. Že se neprovozuje sport, není důvod, aby se nevysílaly sportovní zprávy. Až tato krize skončí, přijde další. Je to styl života, způsob přežití, religiozita. Religiozita přežití či přežívání? Rituály nesnesou změny. Noviny nebo zprávy v televizi nemohou být dlouhé podle toho, kolik se toho zrovna děje. Jsou dlouhé vždycky stejně. Potřebujeme své teroristy, uprchlíky, podvodné bankéře jako látku příběhů. Kdy naposledy nebyla nějaká krize? Kdy jsme byli bohatší, kdy jsem žili déle, kdy jsme žili nudněji! Kdy naposledy se něco dělo? Kdy se naposledy nedělo nic? Nic se nakonec nemění. Ve zprávách jsou mrtví. Pamatuje se někdo, kdy tam nebyli? Pan Železný nachází pro danou reportáž třicet nejzávažnějších statistik a grafů. Pamatuje si někdo dobu, která tak závažná nebyla, že těch grafů mohlo být méně? Anebo snad potřebujeme stále více, protože roste tolerance. Realita jako krmná dávka, jako hostie požívaná každý den. Magie spásy. Čím více se informujeme, tím spíše budeme připraveni, tím se lépe dokážeme zajistit, tím spíše pojistíme kvalitu života. Zlepšení v tomto ohledu je doloženo čísly, která nikdo nezpochybňuje. I když prožíváme krizi za krizí, všechny křivky výnosů nakonec rostou a nákladů klesají. HDP roste, platy rostou, řeky jsou čistší, potraviny zdravější, ale vždycky jsou nakonec zdravé ještě málo, plat ne dost vysoké atd. Rosteme navzdory krizím, rosteme díky krizím, rosteme pro další krize, rosteme pro další růst. Vrůstáme do stále pevnějšího zámku reality, který však přesto vždy poskytuje dost volného místa. Sám totiž roste. Jeho tvárnice už dávno obsáhly známý prostor a v současnosti už jen vyplňují zapomenutá místa ve vnitrozemí. Realita je dokonalá a stále zdokonalovaná. Dokonale tvrdá, dokonale hladká, dokonalé přehledná, dokonale jasná. Estetika pouště s tím širokým rozhledem, jemuž nic nebrání. V klidu pouště člověk odjakživa meditoval. Jen na poušti lze najít opravdový klid, pohroužit se do sebe, přemýšlet. Na poušti si člověk klid nikdy nemůže dovolit, protože zde bojuje o život jaksi z principu. Vždy mu hrozí hlad, žízeň a horko. Jeho život pak sestává z neustálé starosti o přežití, z neustálého putování směrem k oáze, pomyslnému ráji, který všemu dává smysl. Svět bez krizí, svět, který konečně začneme kontrolovat, svět svobody, demokracie, krásného umění, svět člověka. Svět bez nemocí. Nikdy si totiž nelze připustit, že by toto mělo být vše – jen ta poušť. Epidemie koronaviru samozřejmě probíhá. Epidemie koronaviru neprobíhá, epidemie probíhala vždycky.
P.S. : Napsal jsem článek na motivy slavného textu Jeana Baudrillarda, který vyšel v novinách v 90. letech. Tehdy byly noviny ještě dost sebevědomé, aby takové texty vycházely.