Primárky rozhodnuté?

Proběhly primárky třetí a čtvrté a všude vyhrává Trump. Komentáři říkají, že je rozhodnuto a dost možná, že ano. Trump totiž vítězí s velkým náskokem. Vše asi rozsoudí nadcházející superúterý. Většinou se uvádí jedna možnost, jak může být Trump poražen: Odstoupí ostatní kandidáti až na jednoho, který pojme zbytek voličů. Trump však na tuto domněnku reaguje s tím, že voliči mohou od odstoupivších kandidátů přejít také k němu. Myslím, že v tomhle má pravdu. Navíc, ostatní kandidáti se k odstoupení nechystají. Druzí dva Rubio a Cruz dosahují podobných procent podpory a ani jednomu se nebude chtít vzdávat. Možná, že to nakonec udělají, ale to také může být už pozdě.

Trumpa však může zradit ještě jiná věc. Až do teď byl kandidátem, jehož šancím  mnozí nevěřili. Po nevadských primárkách se však stal zřejmým favoritem a také reálnou hrozbou, vůči níž se budou mnozí bránit. Najednou bude vypadat jinak i před voliči. Stane se v jistém smyslu kandidátem hlavního proudu, který do souboje o Bílý dům míří tak nějak samovolně. Pro republikány, kteří jej volili jako protestního kandidáta tak může ztratit appeal.

Myslím, že volební kampaň obecně provází několik takových přerodů a kandidát se musí v nové inkarnaci vždycky zorientovat a nalézt nové opěrné body své prezentace a rétoriky. Zdá se mi, že Trump už to dělá, jeho vyjadřování je teď daleko smířlivější. Po úspěchu v Nevadě například až teatrálně děkoval ostatním kandidátům.

Primárky podruhé

V druhých primárkách u republikánů zvítězil Donald Trump a na druhém místě  John Kasich, tedy nikoliv Cruz ani Rubio. Kasich je guvernér Ohia a pro nás je zajímavý tím, že pochází z české rodiny. Jeho dědeček Kasík emigroval do USA zřejmě odněkud z Čech. Minule jsem psal o divadelních primárkách, ale po nové sérii „winning speeches“ je tu munice ještě na silnější teze. Právě Kasich pronesl tato slova: „There is something going on that I am not sure anyboy quite understands. There is magic in here with this campaign because we don’t see it as just another campaign we see it as an opportunity for all of us and I mean all of us to be involved in something bigger than our own lives.“ To už není divadlo, to už je náboženství.

Ještě poznámka: Bush mluvil o tom, že kampaň je resetována, čímž chtěl říct, že se jeho neslavné výkony nepočítají a že toto čtvrté místo je první vlaštovka úspěchů. Ale ona skutečně je resetována. Kampaň se vede vlastně jako neustálý reset, neustálý nový začátek. Proto je taky nepředvídatelná.

Audience

Konečně jsem viděl celou Havlovu Audienci. Hrajou jí v Ostravě v Divadle Petra Bezruče. Sládka hraje Don Juan českého divadla Norbert Lichý a Vaňka Jiří Mueller a hrají je skvěle. Hned jsem si pak pustil záznam klasického provedení s Landovským a Abrhámem a řekl bych, že tahle ostravská verze je lepší. Landovský hraje sládka výrazněji, tlačí napilu co to jde, když pije, tak na ex, když je ožralý tak téměř na ten záchod nedojde. Jeho opilecké gagy sice vyvolávají smích, ale myslím, že tahle hra potřebuje citlivější přístup. Lehce totiž může sklouznout do parodie, do výsměchu nad tím uslintaným ožralým udavačem, který se rozkládá před stoickým pohledem intelektuála. K tomu svádí i Abrhámova postava Vaňka lehce šviháckého. Muellerův Vaněk je daleko zakřiknutější, a proto mu víc věříte jeho ostýchavou slušnost a věříte mu také, že sládkem nepohrdá.  Zůstává v pozadí, ale daleko lépe dokáže podtrhnout větu, na které záleží: „Promiňte, ale já přece nemůžu donášet sám na sebe“. Přesto je tahle hra nepochybně hra o malém českém člověku, o sládkovi. Ostravské provedení především skvěle graduje sebeobhajobou sládka, který obviňuje Vaňka, že jeho život je lepší, i když je odklizen ke koulení sudů a sledován tajnou policií. Vaňka se totiž mocní bojí, Vaněk je hrozba. Za to sládek bude nýmand za všech režimů a okolností. Nemá proč se bouřit proti režimu, protože si nemá kam polepšit. Obviňuje Vaňka, že jeho hra na principy je účelová, že na ní vydělává. Když ne penězi a mocí, tak respektem a obdivem. Kdyby se podobně zachoval i sládek, měl by opravdu jen ty principy. Vaněk si může dovolit být individualista, protože na to má. Sládek, malý člověk, který se bojí, musí hledat „my“, vzájemné vazby, zajištění a výpomoci, bez ohledu na ideologické zázemí. Není to ani přesvědčený komunista ani demokrat, to je všechno nad jeho možnosti. Potřebuje zachránit alespoň málo, ber kde ber. Ohledem k principům by toto ztratil. Landovský se mu vysmívá, ale já myslím, že o to ve hře nejde. Já tu hru vidím spíš jako tragedii člověka, který je doveden k životu, o jehož ubohosti dobře ví.

Divadelní primárky

V Americe proběhly první primárky před prezidentskými volbami a skončily překvapením. Trump na druhém místě, Clintonová vyhrála jen těsně. Když jsem se díval na CNN a další servery se všemi těmi „winning speeches“, tak mi došlo, jak americké volby už dostaly dokonale ritualizovanou podobu. Je to divadlo s pevně daným scénářem a stále stejnými kulisami. Podporovatelé mávající transparenty, řečnický pultík, v pozadí jednoduché heslo (něco o vzkříšení Ameriky), logo s motivem hvězd a pruhů a především nesmí chybět rodina s 2+ dětmi (obětuje se pro kariéru otce). Nejradši mám ovšem gesta, konkrétně ukazování. Při příchodu kandidát musí nejméně dvakrát ukázat do publika: Ty, Ty, právě Ty. Nevidíme, na koho ukazuje, ale zřejmě to bude někdo blízký, když ho politik v publiku poznává. Navozuje se tím atmosféra blízkého vztahu k obecenstvu . Jsou to vlastně kamarádi, a kamarádi se zdraví. Jsou to pečlivě připravená divadelní představení, které se svou divadelnost snaží neustále zastírat. Snaží se působit jako kolektivní rituál, do něhož jsou, na rozdíl od divadelního představení, aktivně zapojeni všichni účastníci. Zapojení účastníků je však specifické. Působí zde jako svého druhu transformátor, který nasává energii kandidáta, aby ji vrátil zpět a tím dodal sílu. Vítězství či dobré umístění je jen záminkou. Ve skutečnosti všichni kandidáti usilují o „znovuzrození“, o transsubstaciaci sebe sama jako kandidáta na cestě k vítězství. K tomu je třeba navadit dojem zlomu, ostrého přechodu mezi minulostí do budoucnosti. Proto každý kandidát chce proslovit „winning speech“, bez ohledu na výsledek. Bernie Sanders, ač těsně skončil nad druhém místě, dokonce vyhlásil politickou revoluci. Aby takový rituál byl úspěšný, tedy aby přerod působil přesvědčivě, je třeba energii v transformátoru dostatečně znásobit. Kandidáti se proto neomezují na poděkování, jejich projevy jsou stále delší a vyvolávají hesla své kampaně a čekají náležitou reakci publika. Myslím, že předpovědi preferencí selhávají tak frapantně proto, že žádné preference ve skutečnosti nejsou. Hlas se utváří v kampani, závisí na tom, kdo se prezidentem v průběhu kandidátem stane. Tak jako nemůžete nikdy dopředu vědět, že se vám bude líbit představení, na které večer do divadla jdete, nemůžete vědět, jestli se výkon podaří i politikům. Divadelní výkon není pouhý odraz procentuálního výsledku. Dramatický vítězný projev pronesl Rand Paul se ziskem pěti procent, Fiorina získala jen o něco méně a svůj projev rovnou zrušila. Zpravodajské servery místo projevu poskytly výmluvný obrázek spoře osvětlené místnosti plné prázdných židlí. Trump se ziskem více než čtyřnásobku tlumil zklamané naděje. Co bude považováno za úspěch a neúspěch je věcí intepretace. Tato interpretace má ovšem své dějiny a kontext, což se právě nevyplatilo Trumpovi, který před volbami nešetřil výrazy typu: „Nikdo se nepamatuje, kdo skončil druhý.“

(upraveno 6. 2. 2016)

(vyšlo v LN 8. 2. 2016)