V Americe proběhly první primárky před prezidentskými volbami a skončily překvapením. Trump na druhém místě, Clintonová vyhrála jen těsně. Když jsem se díval na CNN a další servery se všemi těmi „winning speeches“, tak mi došlo, jak americké volby už dostaly dokonale ritualizovanou podobu. Je to divadlo s pevně daným scénářem a stále stejnými kulisami. Podporovatelé mávající transparenty, řečnický pultík, v pozadí jednoduché heslo (něco o vzkříšení Ameriky), logo s motivem hvězd a pruhů a především nesmí chybět rodina s 2+ dětmi (obětuje se pro kariéru otce). Nejradši mám ovšem gesta, konkrétně ukazování. Při příchodu kandidát musí nejméně dvakrát ukázat do publika: Ty, Ty, právě Ty. Nevidíme, na koho ukazuje, ale zřejmě to bude někdo blízký, když ho politik v publiku poznává. Navozuje se tím atmosféra blízkého vztahu k obecenstvu . Jsou to vlastně kamarádi, a kamarádi se zdraví. Jsou to pečlivě připravená divadelní představení, které se svou divadelnost snaží neustále zastírat. Snaží se působit jako kolektivní rituál, do něhož jsou, na rozdíl od divadelního představení, aktivně zapojeni všichni účastníci. Zapojení účastníků je však specifické. Působí zde jako svého druhu transformátor, který nasává energii kandidáta, aby ji vrátil zpět a tím dodal sílu. Vítězství či dobré umístění je jen záminkou. Ve skutečnosti všichni kandidáti usilují o „znovuzrození“, o transsubstaciaci sebe sama jako kandidáta na cestě k vítězství. K tomu je třeba navadit dojem zlomu, ostrého přechodu mezi minulostí do budoucnosti. Proto každý kandidát chce proslovit „winning speech“, bez ohledu na výsledek. Bernie Sanders, ač těsně skončil nad druhém místě, dokonce vyhlásil politickou revoluci. Aby takový rituál byl úspěšný, tedy aby přerod působil přesvědčivě, je třeba energii v transformátoru dostatečně znásobit. Kandidáti se proto neomezují na poděkování, jejich projevy jsou stále delší a vyvolávají hesla své kampaně a čekají náležitou reakci publika. Myslím, že předpovědi preferencí selhávají tak frapantně proto, že žádné preference ve skutečnosti nejsou. Hlas se utváří v kampani, závisí na tom, kdo se prezidentem v průběhu kandidátem stane. Tak jako nemůžete nikdy dopředu vědět, že se vám bude líbit představení, na které večer do divadla jdete, nemůžete vědět, jestli se výkon podaří i politikům. Divadelní výkon není pouhý odraz procentuálního výsledku. Dramatický vítězný projev pronesl Rand Paul se ziskem pěti procent, Fiorina získala jen o něco méně a svůj projev rovnou zrušila. Zpravodajské servery místo projevu poskytly výmluvný obrázek spoře osvětlené místnosti plné prázdných židlí. Trump se ziskem více než čtyřnásobku tlumil zklamané naděje. Co bude považováno za úspěch a neúspěch je věcí intepretace. Tato interpretace má ovšem své dějiny a kontext, což se právě nevyplatilo Trumpovi, který před volbami nešetřil výrazy typu: „Nikdo se nepamatuje, kdo skončil druhý.“
(upraveno 6. 2. 2016)
(vyšlo v LN 8. 2. 2016)