Birdman a performance

Už dlouho jsem chtěl psát o Birdmanovi, kterého jsem viděl několikrát, ale už uplynula dlouhá doba a vím, že delší článek asi nenapíšu. Chtěl jsem ale přesto zaznamenat, co mi během sledování filmu došlo. Diference, se kterou přišel Habermas, mezi instrumentálním rozumem a lidským Lebensweltem, přestala být určující. Instrumentální rozum je tak říkajíc mimo hru. Právě o hru totiž jde. Novým Nemesis je performativita – tendence žít své životy sebeprezentací, hrát sám sebe jako herci hrají role. Vláda Facebooku je toho nejzářnějším příkladem. A co je druhý element do dvojice? Přece autenticita!

Je to nějaká změna pro sociologii? Vždyť by se dalo říct, že Goffman tohle říkal už dávno. Dlouho byl sice outsiderem, ale v devadesátých letech se stal jedním z nejcitovanějších autorů. Pro takového Giddense byl velmi podstatný. A přece si myslím, že změna, o které mluvím, ještě tak úplně pochopena nebyla. Možná měl pravdu Baudrillard, že ta nová mediální realita už vlastně není sociologická, že popírá samotný základ, na kterém je obor založen. Stal-li se svět tím, co jde pokaždé znova zahrát, jaká pak řeč o politice, ekonomice, sociální stratifikaci atd. ? Jako nadějná možnost mi v této situaci přijde použít koncepce, které sociologové, myslím tu obzvláště Durkheima, používala ke studiu náboženství. Je to motiv úpadku modernity do mýtu, rituálu, návrat k obětem atp., o němž psal už Adorno. Souvislost vidím třeba na amerických volbách, kterou jsou velmi divadelní, ale zároveň velmi symbolické, ritualizované. Ostatně jsem o tom už psal. Všechno je třeba ještě dost vyjasnit. Zatím jsou to jen dojmy. Chce to přečíst pořádně Baudrillarda. Je důležitejší než Goffman.

Primárky po megaúterý

Zdá se, že je opravdu rozhodnuto. Napadla mě ale jedna věc. Trump určitě získá nejvíce delegátů, ale co když nezíská nadpoloviční většinu. Mohli by se ti zbylí delegáti proti němu spojit? Nevím, neznám dost dobře systém amerických voleb a je pravda, že by bylo zvláštní, kdyby o tom nespekulovala média.

Jsem zvědav, jak se hlasy přerozdělí po odchodu Rubia, ale nemyslím, že to Trumpa ohrozí. Problém je v tom, že druhý nejvážnější kandidát Cruz je v podstatě stejně kontroverzní jako Trump. Nemůže tak fungovat jako kandidát pro všechny, pod nímž by se strana mohla sjednotit.

Zajímávé je také oživení kampaně Hillary Clintonové, které přišlo přesně ve stejnou dobu, kdy o šancích Trumpa přestal být pochyb. To není náhoda. Clintonová se dokázala profilovat jako anti-Trump, jako kandidátka umírněné jistoty. To, co se v porovnání Sandersem  jevilo jako nevýraznost, je najednou uvážlivá jistota, pevná půda odolovájící extremismu a sjednocující Ameriku. Silný moment, který se dá dále rozvíjet. Clintonové proti Trumpovi věřím!

Primárky po superúterý

Superúterý, kdy se konaly primárky v 11 státech USA, překvapení nepřineslo, ale přesto se nedá říci, že by vše zůstalo při starém. Hillary Clintonová vyhrála jasnějším rozdílem (7 států), než se čekalo. Přičítám to hlavně tomu, že rétorika demokratického tábora se obrátila vůči Trumpovi. V porovnání Clintonová -Sanders se bývalá ministryně zahraničí jevila poněkud šedě, v kontrastu s Trumpem však může působit jako spolehlivá jistotou proti hrozícímu nebezpečí. Úspěch Trumpa tedy paradoxně pomohl i jí a vypadá to, že si už demokratickou nominaci pohlídá.

Superúterý znamenalo úspěch i pro Donalda Trumpa, který vyhrál, tak jako Clintonová, v sedmi státech. Jeho výhled, alespoň podle průzkumů, byl však ještě lepší. Před úterními volbami se zdálo, že by mohl zvítězit ve všech státech s výjimkou Texasu, kde sídlí další z kandidátů Ted Cruz. Jeho podpora tedy může kolísat; ostatně ne ve všech státech vyhrál tak velkým náskokem. Je to však málo platné, když se v republikánském táboře stále neprofiloval žádný dominantní protikandidát, který by sjednotil voliče, kteří o Trumpa nestojí. Cruz získal tři státy a Rubio jeden a ani jeden nehodlá z boje odstoupit, přitom zůstává i lékař Ben Carson a guvernér Ohia s českými kořeny John Kasich (čili pro nás Kasík).

Ani případná redukce kandidátského pole by nemusela Trumpa ohrozit. Ostatní kandidáti jsou totiž sotva zaměnitelní. Cruz je ultrakonzervativec s některými názory přesahujícími radikalitu Trumpa, Rubio je kandidátem establishmentu, který se v poslední době projevuje velmi agresivní rétorikou, Carson naopka zůstává úzkostlivě umírněný a stranou všech hlavních potyček, a konečně Kasich, který stojí na politické mapě nejvíce nalevo. Každý má své příznivce, kteří mohou být po odstoupení svého favorita pouze zklamáni a mohou tak hodit hlas Trumpovi stejně tak jako jeho protikandidátovi. Aby vznikla synergie protitrumpovského tábora, museli by jeho konkurenti lidem předložit konzistentní obraz, který by ukazoval, proč je dosavadní favorit nepřijatelný. Zatím ho kritizují pro různé dílčí postoje, které však na pozadí téměř revolučního úsilí o obnovení Ameriky, které předkládá Trump, zanikají. Problém je v tom, že rétorika republikánských kandidátů se od počátku soustřeďovala na opozici vůči Clintonové a Obamovi. Přitom republikáni měli možnost svou kampaň definovat i na základě amerického demokratického étosu a pak tvrdit, že do něj Trump nezapadá. Tuto možnost propásli a nyní již budou těžko dohánět. Rubio se o to na poslední chvíli snaží usilovně leč už poněkud zběsile a zoufale. Přejmenoval Trumpa na „šejdíře“ (con artist) a tuto nálepku se neustálým opakováním snaží učinit skutečnou. Když však jeho kritika nezapadne do mozaiky toho, co říkají ostatní kandidáti, neuspěje.