Lidé mají rádi jistoty. Jednou z nich je už po dvě staletí klasický pánský oblek. Vysoce funkční oděv, jenž nechybí v šatníku snad žádného moderního muže.
Český sociolog Miloslav Petrusek jednou poznamenal, že navzdory neustálému vývoji a střídání má móda moderní doby dvě konstanty – tričko a džíny. Ty se nosí stále bez ohledu na rok a sezonu. Moderní člověk není tak přelétavý, jak se mu přisuzuje, nespěchá vždy za něčím novým, lepším, inovativnějším, dosud neviděným. Je také nenápadně konzervativní. Snad až příliš. Vždyť zmíněné kusy oblečení nosí široká veřejnost nepřetržitě od padesátých let. Je však ještě minimálně jeden další oděv, kterého se člověk, v tomto případě muž, nevzdává – oblek. Nosí se ještě déle. Od svého uvedení na začátku devatenáctého století se sice proměnil, nosí se v různých variantách, ale přesto zůstává neobvykle stálou součástí pánského šatníku.
Jak se změnil život za posledních dvě stě let? K nepoznání. Oblek se však nosí stále. Předchozí styly oblékání ladily s periodami, které známe i z obecných dějin – osvícenství, baroko, rokoko, renesance. Ale od doby, kdy dějiny kultury přestaly mít takto rozpoznatelná období a jsou jen sledem inovací, střídáním krátkodobých stylů a mód, tak paradoxně v některých ohledech zamrzly. To odpovídá obecnější situaci člověka ve velkoměstském prostředí západní civilizace. Uprostřed masy lidí se jedinec ztrácí. Aby se ubezpečil o své individualitě, snaží se odlišit svým zevnějškem. Proto právě na ulicích zaplněných velkoměst můžete spatřit módní výstřelky a roztodivné účesy spíše než než na maloměstě nebo vesnici.
Masa je však zároveň jedinou dostatečně silnou referenční skupinou, která definuje obecně srozumitelné způsoby. Stává-li se člověk svým zevnějškem jedinečný, riskuje, že bude nezařaditelným, nesrozumitelným podivínem. Proto je na všechny subkultury s výrazným oblečením pohlíženo s nedůvěrou a podezřením, jako by jejich výrazný vzhled znamenal kriminální nebo alespoň vandalské záměry. Moderní doba tu má důvod být horší než (údajně zaostalé) doby předchozí, protože v žádné jiné době se lidé nemuseli v takovém měřítku setkávat s cizími lidmi, které nezbude než zhodnotit prvním pohledem.
Člověk však může vystupňovat svoji přijatelnost a serióznost právě tím, že redukuje všechny výrazné prvky a přesně naplní danou normu. Oblek je pro to skvělou institucí. Vznikl v Anglii a anglické „suit“ znamená vyhovovat, ladit, pasovat – tedy jednak pasovat k sobě (kalhoty k saku), ale také k ostatním, kdo oblek nosí. Oblek je soudobá uniforma. Slovo suit také označovalo společenství, družinu, hnutí a jeho stoupence či přívržence. Konformita ve společnosti individualit Konformita je obecnější tendencí moderní doby. Kde se vzala konformita ve společnosti, která vzývá pokrok, inovaci a individualitu? Původ západní civilizace nemusíme stopovat jen k vynálezcům, objevitelům či vojevůdcům. Filozof Zdeněk Neubauer ve své knize O svatém Františku aneb zrození ducha novověku sleduje původ novověkého myšlení až u Františkova pojetí chudobné řehole. Františkáni se po světcově smrti uchýlili na univerzitu, kde kvasilo podhoubí pro budoucí masivní rozvoj vědy, jedné z podob řehole novodobé.
Sociolog Max Weber zase v mnišské organizaci života odhalil příčinu rozvoje kapitalismu. Moderní společnost je přece také společnost práce a odříkání. Ne kvůli nějaké masochistické úchylce. Spíše stále se kolem nás nekontrolovatelně vynořují cíle, touhy, záměry, plány, které je nutné naplnit. Ty chápeme jako své, pracujeme přece kvůli sobě. Ale právě to nás vůči nim činí tak bezbrannými. A mnišská kutna má s oblekem mnoho společného. Je také oblečením jednoduchým, strohým, bez výrazných prvků a v matných barvách.
Pozoruhodný je i samotný český výraz „oblek“, oblečení, které se nazývá oblečení, tedy oblečení nespecifické, jenom oblečení, oblečení a nic víc. Oblek má stejně jako mnišská kutna dokládat střízlivou, asketickou, disciplinovanou mysl, bez postranních úmyslů. Dříve nesmlouvavě obrácenou k Bohu, dnes, v době prodejců a zákazníků, k Vašim službám. Upjatost vyjadřuje i u krku úzce utáhnutá oprátka. Je pravda, že třeba politici se na předvolebních billboardech kravaty pomalu vzdávají. Ale příznačně si oblečení spíš ubírají než přidávají. K tomu si vyhrnují rukávy, aby naznačili, že jsou připraveni pro nás pracovat. Mají tu být pro nás, oni sami nemají být ničím zvláštním. Oblek je uniformou, ale ne tou vojenskou, s řády, barevnými knoflíky, lampasy a výložkami, nýbrž uniformou mnišskou, kutnou zbavenou veškeré okázalosti. Navzdory své nevýraznosti je dobře rozpoznatelný. Jednak ho identifikuje sama jeho strohost a splývavá jednolitost a jednak, na delší vzdálenosti, jeho hranatá silueta, která svého nositele formalizuje tentokrát geometricky.
Chtěl jsem tedy tímto článkem vyzvat ke zpestření pánských šatníků? Proč ne. Přesto ale oblek zůstává v podmínkách současné společnosti vysoce funkčním oděvem. Je zkrátka jistotou, kterou muži zvolit musí, spíše než chtějí. Jak ženy pronikají do dříve jen mužských světů, začíná se to týkat i jich. Člověk, a obzvláště ten, který jedná s lidmi – businessman, manažer, politička, nebo třeba i muž za přepážkou –, se těžko může přizpůsobit všem, proto se musí obléci neutrálně. Stejně jako mu stovky lidí, se kterými se potkává, musí připadat zaměnitelní, i on se jako zaměnitelný musí stylizovat. V opačném případě si už svým zevnějškem žádá zvláštní pozornost a zhodnocení, a pro druhou stranu představuje nadbytečný náklad. Proto také pochybuji, že do budoucna můžeme čekat nějakou změnu. Doba ledová pánských šatníků jen tak neodplyne.
***
Oblek má stejně jako mnišská kutna dokládat střízlivou, asketickou, disciplinovanou mysl, bez postranních úmyslů. Dříve nesmlouvavě obrácenou k Bohu, dnes, v době prodejců a zákazníků, k Vašim službám.