Koalici ODS a ČSSD v Praze umožnila ideologická minulost obou stran
Dvě nejvýznamnější strany polistopadové politiky se po komunálních volbách spojily ve třetině velkých měst. Byla to zpráva na první stranu novin, na čas i hlavní téma komentářů. Pro překvapivé spojenectví se zpravidla uvádějí dva důvody: 1) komunální politika se týká konkrétních problémů, na jejichž řešení se dohodnou i ideově protichůdné strany; 2) dohoda je účelová, nejde o ideje, nýbrž o osobní prospěch jednotlivých politiků.
Je tu ovšem také další důvod a možná i lepší vysvětlení. Obě strany nejsou tak ideově protilehlé, jak se může zdát.
Chybí-li účel
Rozdělení na levici a pravici vzniklo ve Francii během osvícenství. Vydělily se zde dva názorové proudy, jež postupem času zbytněly do podoby institucí. Parlament si rozdělily. Poslanec si tu může sednout napravo (= k pravici), nalevo (= k levici) nebo i doprostřed, ale někde sedět musí. Takto deklarativní rozparcelování zprvu uznávali jen poslanci levice. Pravicově orientovaní poslanci byli proti. Podle jejich představy zákonodárce v parlamentu nebyl zástupcem strany či parlamentní frakce, ale přímo soukromých nebo veřejných zájmů. Pravice byla tehdy konzervativní v jiném smyslu než dnes. Obhajovala starý svět, ve kterém měl každý své pevné místo, jež mohlo být parlamentem nanejvýš podpořeno.
Svět se ale měnil. Lidé nabývali dojmu, že ať už je to ve společnosti zařízeno jakkoli, je to zařízeno špatně. Společnost je nutno předělat. Jak? Levice i pravice měly své vlastní představy. Nový svět se točil kolem myšlenky pokroku, kolem budoucnosti, která neměla mít s dosavadním marasmem nic společného. Nebylo už tolik důležité, kým člověk je, ale kým bude.
Nadšení pro neposkvrněné zítřky vrcholilo zhruba na přelomu 19. a 20. století. Byla to doba neřízeného kapitalismu i proletářských revolucí, pro pravici i levici zlatá období.
S budoucností je jedna potíž: lze si ji představit jedině odtud – ze současnosti. Každá představa se proto neustále očisťuje – od soudobé omezenosti a skrytého zpátečnictví. Toho, co zbyde, je velmi málo. Jak to bude chodit v tom konečném opravdovém komunismu/socialismu či ve světě absolutně neřízeného trhu, to se zatím nikdo nedozvěděl. K dispozici jsou jen obecná hesla: společnost bude spravedlivá, každý dostane podle svých potřeb, trh nejlepším možným způsobem uspokojí lidské preference… Sám cíl je znám pouze v mlhavých náznacích, a proto se veškeré úsilí obrací na prostředky, které k němu mají dopomoci.
Ve starších dobách panovník mobilizoval zdroje, hlavně když chtěl válčit. V moderním světě se pumpuje výroba, ať je válka, nebo není. Mobilizuje se už neustále. Chybí-li účel, smysl, není zde ani žádné dost. Dříve toto úsilí vzhlíželo k vědě, dnes se hledají ekonomická řešení. Ekonomické tu ale neznamená úsporné – tedy sebelimitující, ale naopak extenzivní – utrácivé. Levice i pravice se liší v tom, komu chtějí přilepšit, ale shodnou se na tom, že přilepšit znamená dát víc. Obě strany se proto koncentrují na růst produktu (HDP), bez ohledu na to, čeho produkt to je. Co kdo s penězi dělá nebo k čemu slouží to, co se vyrobí, jde mimo tuto logiku.
Nuda v obci
Na centrální úrovni mají levice a pravice celkem zřetelné plány. Co ale s regionem či obcí? Strany pokroku tu svou mobilizační politiku nemohou prosazovat, protože samosprávy dostávají od státu fixní sumy, na jejichž výši nemají vliv. Nemohou tak dělat to, na co jsou zvyklé – usilovat o růst. Strany se silnou levicovou či pravicovou identitou se tu nudí! Proto mají nutkavou tendenci sem stále přenášet celostátní témata. Sociálnědemokratické tažení za zrušení poplatků ve zdravotnictví je klasický případ. Nebylo to regionální téma, vůbec nešlo o to, že v té a té chudé vesničce lidé na zaplacení poplatků nemají, zrušení byl požadavek celostátně nivelizující. Není-li žádné proč (účel, smysl), není ani žádné určení – “komu?“ a “kam?“.
Obdobné stereotypy se dají ukázat i na pravicové politice. Ta zas v letošních komunálních volbách viděla ohrožení svých ekonomických reforem. Má se šetřit, a přitom zbytečně nezatěžovat oslabenou ekonomiku. Ne však v regionu na konkrétních místech, ale centrálně přímo ve styku s magickým pytlem jménem HDP. Šetření i podpora zaměstnanosti tu znamená úpravu parametrů (daní a dávek).
V jednom šiku
Tyto kampaně se většinou interpretují jako účelový taktický manévr. Myslím si ale, že příčina je hlubší. Je to spíš určitý druh slepoty, který žádnému “malému“ regionálnímu či obecnímu problému nedokáže přisoudit svébytnost. Jestliže je spatřen, tak jen jako jeden z případů, v nichž se odráží boj o dávky či daně. V horším případě zastupitel nabude dojmu, že si může dělat, co chce. Problémy s korupcí pak logicky následují.
ODS a ČSSD v základu spojují stejné myšlenkové linky. Zůstávají-li tyto strany na zažitém bitevním poli, jsou nesmiřitelnými nepřáteli, ale pokud se o smyslu jejich války pochybuje, zařadí se do jednoho šiku. To se stalo v případě opoziční smlouvy a znovu teď po komunálních volbách. Alespoň v Praze to vypadalo jako mafiánské spiknutí. To je možná důsledek, ale příčina tkví už v ideových nebo, chcete-li, ideologických základech, ze kterých obě strany vyrůstají.