Dělení na pravici a levici přestalo být důležité. Vítejte ve světě, kde se politické strany projevují jako výhonky různých subkultur. Projevuje se to mimo jiné tím, že politici se i fyzicky začali podobat svým voličům.
Ve staré počítačové hře Alpha Centauri se lidstvo přestěhuje na vzdálenou planetu, kde se rozdělí do několika frakcí, které spolu soupeří o nadvládu. Tyto frakce se liší podle svého zaměření podobně jako politické strany – jedna se specializuje na ekonomiku, jiná na vědu, jiná na ekologii. Posun je ale v tom, že se zároveň projevují jako jednotlivá etnika a kultury. Různě se oblékají, různě upravují vlasy, některé si implantují do těla technologie, jiní ne.
Vzpomněl jsem si na to, když televize po uzavření hlasovacích místností přepínala mezi štáby stran. Působilo to, jako kdyby se přepínalo na vzdálenost stovek kilometrů i let, z anglického klubu gentlemanů 19. století na kyberpunkovou technopárty, pak na zasedání ÚV v 70. letech, odtud do lesního stanu na setkání příznivců batiky, pak na rutinní jednání středního managementu oblastního podniku a nakonec na amatérské představení, v němž se parta hromotluků sice bez prostředků, ale s o to větším zápalem snaží zpodobnit počátky japonského nacionalismu. Nebylo třeba vlastně nic dodávat, názory a politické postoje již by vepsány na tělech a prostorách, které kamera zabírala.
Sládek v saku
Naznačuje se tím, že politické názory jsou dnes daleko více propleteny s životním stylem, než tomu bylo dříve. V90. letech všichni politici vypadali stejně, snad jen měl někdo lépe padnoucí sako a ladící kravatu. Změna je asi nejvíce patrná na tom, jak se projevují extremističtí politici. Miroslav Sládek se silných výroků nebál, ale přitom vystupoval vždy v obleku a velmi si zakládal na tom, že hovoří spisovně. V televizi se dokonce chlubil, jak si listuje svazky Dějin umění. Z dnešního pohledu není jasné, proč by to jeho voliče mělo zajímat. Jenže tehdy by zase nikoho nenapadlo, že by se politik, ať prosazuje cokoliv, měl podobat svým voličům.
Sládek se takto projevoval, protože stál ve veřejném prostoru. Dnes se tento rozdíl stírá s tím, jak se zamlžuje rozdíl mezi veřejným a soukromým. Sociologové tento vývoj sledují už snad čtyřicet let, ale v obrázcích z politických štábů bylo tentokrát vidět ještě něco více. Vypadá to, že se obrací příčina a následek. Nejenže se politické názory projevují ve vzhledu, ale vzhled a životní styl se dost možná stávají základem, na němž se politické názory propojují. Myslím, že tímto způsobem se dá vysvětlit, že je politických stran v parlamentu tolik.
Ústavní právník Jan Kysela v povolební diskusi zmínil, že pro parlamentní demokracii je normou maximálně pět stran, protože to odpovídá zastoupení všech proudů. Platí to ale, jen když si tyto proudy představíme na pravolevé ose. Co je nad pět, pakmůže být jen nějaký druh antisystémového extremismu. Jenže jak pak vysvětlit Piráty, dříve Zelené a jak vysvětlit, že máme dvě politicky téměř nerozlišitelné pravicové strany – Fialovu ODS a TOP 09?
Konec pravice i levice
Příčina ústupu od pravolevé orientace politických stran je nejspíš v tom, že tento systém odpovídá zřetelné třídní struktuře společnosti. Jednoduše řečeno, pravicové stany jsou tu pro bohaté a levicové pro chudé. A obě byly zakotveny v jistých překlenujících příbězích, které slibovaly blahobyt a harmonické soužití pro všechny lidi. Obojí spolu souviselo a ladilo – jasná pozice v ekonomické struktuře národního státu a jasná pozice v ideové struktuře. Pro demokratickou politiku to znamenalo, že měla zřetelně definovaný vstup – zájmy či ideové pozice – a mohla tak sloužit jako jejich vykonavatel. V takovém systému je jedno, jak politik vypadá, a nemusí s těmi, které zastupuje, mít ani nic společného. Spíše se předpokládá, že se bude umět ve veřejné sféře pohybovat, což souvisí se vzděláním a odpovídajícím vystupováním.
Levicové politiky a myslitele to vždy dráždilo, protože tento habitus odpovídá buržoazní výchově, ale přesto se vždy nakonec přizpůsobili. I ti nejradikálnější levičáci chodili v saku s kravatou, včetně dělnických prezidentů. Kontrast oproti dnešku je patrný nejvíce v tom, že i pravicový politik Petr Mach se dnes na plakáty fotí v tričku.
Ani třídní struktura, ani ideové systémy nezmizely. Pro lidi je přece i dnes důležité, kolik vydělávají a ke kterým politickým idejím se hlásí, dokonce je to možná ještě důležitější než v minulosti. Problém je v tom, že tyto struktury stály a padaly s tím, že dokáží společnost zahrnout jako celek, včetně interpretace její minulosti a budoucnosti. Třídní struktura musí zahrnovat společnost celou, protože každá její část je nezbytná pro celek státu. Národní stát je však dnes čím dál tím méně určující jednotkou a jiný zřetelně vymezitelný celek ho nenahradil.
Stejně tak ideové systémy ekonomů i sociologů předkládaly vysvětlení, které platilo univerzálně a obecně. Je-li třeba pravicová politika založená na osvícenské představě ekonomicky racionálního aktéra, tak nedává žádný smysl říci, že platí jen pro někoho a někdy. Pokud by platila jen podmínečně, tak je chybná a neplatí vůbec. Odtud ona i dnes patrná slepota různých politických světonázorů vůči sobě. Všichni argumentují vědeckými zjištěními a zdravým rozumem, a přesto se nemohou dohodnout i na nejzákladnějších skutečnostech, protože od začátku vidí svět jinýma očima.
Politické ideové systémy nesnesou pluralitu, protože ji vnímají jako regres. I soužití pravice a levice bylo oběma stranami chápáno jako dočasné, než se ukáže, že pravdu mají oni. Stabilita tohoto souboje byla založená spíš na tom, že strany si svým bojem navzájem udílely smysl. Čím větší se ukazovala síla levice, tím se pravicový boj proti ní stává nutnějším a naopak. Další pluralizaci už však pravolevé mřížky nemají jak zachytit, stejně tak jako si nevědí rady s tím, když národní stát přestává být samozřejmým rámcem sociální struktury. Strany, které neladí do pravolevého výkladového schématu, jsou pak sráženy jako a priori strany antisystémové a někdy se volí až apokalyptická rétorika.
Nechci vůbec soudit, zda v tom kterém politikovi se skutečně skrývá, nebo neskrývá ďábel, ale nelze si nevšimnout, jak byly takto vypjatě popisováni nejprve Václavem Klausem Zelení nyní Piráti a jak fixován byl Miroslav Kalousek na osobu Andreje Babiše. Jako kdyby nešlo o to, co navrhují, ale o to, že s nimi se už v politice nejde stejným způsobem zorientovat. Nové subjekty představují kognitivní disonanci, kterou bylo třeba vymýtit, aby stávající politické myšlení bylo možné.
Strany jako subkultury
Vývojové tendence jsou jistě komplexní a nemůžu se jim tu dopodrobna věnovat. Přejděme k výsledku – obrázku, který přinesly tyto volby. Nabízím interpretaci, která současný stav vysvětluje docela dobře: Strany se začínají podobat subkulturám či tomu, co veřejnost zná v podobě pankáčů, hiphoperů a skinheadů a co dnes zpopularizovala kniha Kmeny.
Přestávají-li být stávající ideové struktury nosné, je logické hledat jiný princip, na němž se politické strany mohou sjednotit. Lze sice přemýšlet o nových a alternativních ideových systémech, ale ty v současném pluralitním světě už nikdy tak velkou roli mít nebudou. Konstituce světonázorů je navíc náročná na specifickou kulturu projevu ve veřejném prostoru, která musí být sdílená a dlouhodobě vštěpovaná. Buržoazní zdvořilost už ale pro dnešního člověka není nic samozřejmého.
Neznamená to, že se člověk z veřejného prostoru stahuje. Spíše naopak, tráví zde stále větší část života, a proto schopnost veřejného projevu rozvíjí a zmnožuje jeho formy. Kultura veřejného prostoru v jistém smyslu upadá, ale v jiném pokračuje a zažívá rozkvět. Politika se logicky přizpůsobuje. K názorovému sjednocení už do takové míry nedochází na předem daném kulturním poli, ale právě proto kulturní podobnost začíná hrát větší roli pro konstituci dílčích uskupení. Kultura projevu totiž nepřestává být pro komunikaci nezbytná, protože zajišťuje prostou srozumitelnost. Její pestré podoby se stávají základem, který lidi spojuje, přičemž podstatné budou především ty projevy, které jsou viditelné a slyšitelné: stručně řečeno vzhled a jazyk.
Vezměme-li si dvě pravicové strany ODS a TOP 09, tak ve svých současných podobách jsou s ohledem na pravolevé dělení téměř nerozlišitelné a blíží se dnes i v postoji vůči EU. Kdyby šlo jen o toto, nebyl by pro jejich samostatnost důvod. Ale když se podíváme na mapu volebních výsledků, jsou zastoupeny disproporčně. TOP 09 je strana, která velmi silně spoléhá na Prahu, zatímco ODS má rovnoměrnější pokrytí. VPraze byl z dlouhé kandidátky vybrán první a poslední, Karel Schwarzenberg a Dominik Feri, kteří se liší téměř ve všem až na to, že oba vypadají jako klasický velkoměstský dandy. Na vsi či malém městě může bydlet i člověk velmi bohatý, vzdělaný, nakonec kdokoliv, ale dandy ne, protože by tam neměl co dělat. Dandy je člověk, který se ukazuje, ať už je to v salonu, kavárně, či baru, a proto je na nabídku veřejného prostoru velmi náročný. ODS naproti tomu byla vždy stranou porevoluční spokojeně přízemní lumpenburžoazie. Kulturní okázalost takové lidi vždy iritovala. Obě strany lze popsat jako konzervativní, ale v jedné to má nádech starorakouského retra, zatímco v druhé spíš programové nevýraznosti či postoji subkultury či stylu, který si říká normcore.
Okamurova tvář autenticity
Nebylo by obtížné zařadit i ostatní strany. Nikomu nemohlo ujít, jak specifičtí jsou kandidáti Tomia Okamury. Jedinou tváří hnutí je on, mohl si k sobě vzít kohokoli, přesto si vybral suitu, která je tak snadným soustem pro novináře a internetové posměváčky. Ale toto je také tvář autenticity, po které se dnes volá a která může být pro specifické skupiny sdělná. VAnglii takoví lidé dostali označení chav, na Novém Zélandu bogan a v Americe white trash. Jsou to nevzdělaní lidé s nízkými příjmy a nevalným vkusem, za nějž se nestydí, ale naopak ho okázale projevují. V každém případě je to protiklad stylového dandyho a SPD také bodovala v těch regionech, kde TOP 09 získala nejméně.
Nejvíce je však změna patrná na úspěchu Pirátů. Jejich volební štáb vypadal jinak než všechny ostatní i cokoliv, co jsme zatím v české politice viděli – dredy, džíny, elektronická hudba, rozjaření mladíci v tričkách. Veškerá formalita projevu zmizela a zároveň bylo zřejmé, že tady se všichni projevují, jak je jim blízké, nepřetvařují se. Opravdu to nebyl žádný kožený stranický sekretariát. Nemělo by však uniknout pozornosti, že ze stejných důvodů tu ale těžko mohli být ti, komu je toto kulturní prostředí cizí, vzdálené nebo přímo nepříjemné.
Piráti jsou stranou, která má vepsán rozpor už ve svém názvu. Jak může být strana, která se snaží dostat do státních struktur, pirátská? Piráti jsou přece ti, kteří se plaví kdesi mimo teritoria a žijí z toho, že vládní lodě napadají. Kandidát do sněmovny ipso facto není pirát. Jenže piráti vlastně přesně vystihují, jak fungují subkultury! Třídy se vymezují vůči sobě, ale vždy jsou součástí stejného celku. Pro subkultury to neplatí, ty si sice různě vzájemně konkurují, ale vymezují se vůči celku společnosti jako takovému. Ale stejně tak jako piráti vládní plavidla potřebují, aby měli koho přepadávat, je každá subkultura závislá na hlavním proudu, bez nějž by se neměla vůči komu vymezit. Ono pirátství se tedy týká spíše stylu, který se vymezuje vůči projevu zavedených stran. Je-li to tak, pak z toho vyplývá netriviální skutečnost, že Piráti nikdy nebudou moci být klasickou „catch-all party“, respektive nebudou moci hrát v politice větší roli. Každá subkultura je z podstaty věci menšinová, stává-li se novým mainstreamem, přestává být věrohodná.
Profesor Kysela nastínil obrázek veskrze negativní, vysoký počet stran znamená nárůst extremismu, který ohrožuje demokracii. Nabízím trochu jinou interpretaci. Současná fragmentace politického spektra nemusí znamenat, že systém se hroutí, protože může odrážet pluralitu kulturních projevů. Všechny subkultury se vymezují vůči hlavnímu proudu, ale přesto je jich více, protože to každá dělá po svém. Odráží to variabilitu životního stylu a vkusu. Nemusí to znamenat odklon od demokracie, nýbrž pouze to, že se mění princip, podle něhož se politické strany sdružují.
***