Aby těch přelomů nebylo málo, dnes jsem si ve vlaku přečetl, že zemřel David Bowie. Asi dva dny potom, co vyšlo jeho poslední album. Nechci psát nic o jeho významu, o jeho tvrobě, ale už dlouho se mi honilo hlavou, jestli je Bowie následováníhodný vzor. Vždycky jsem měl při jeho hudbě pocit, že je to „to ono“, i když ten pocit byl tak chvilkový. A člověk je už dlouho krmen texty, které přesně před tím varují (a mají proč), před pomíjivostí, před efektností, před tekutým svádivým světem. Ale já si přesto přeju, aby Bowie vzor byl, protože z málokoho jsem cítil takovou radost z tvorby.
Kabele a Konopásek
Předevčírem jsem absolvoval další z marných pokusů proniknout do koncepcí Jury Kabeleho. Už už jsem myslel, že se chytám a domluvil si konzultaci, abych si to ověřil, a po půlhodinovém rozhovoru jsem zpátky na začátku. Neskládá se mi to v nic smysluplného, po cestě se ale taky setkávám s představami, které mi přijdou naivní, zastaralé, směšné (mimochodem, Jura o mých článcích taky jednou řekl, že jsou „takový trochu legrační“, takže jsme si kvit). Jura například, jak se zdá věří, že lidé jsou stále uzavřeni v moderní ideji pokroku, stále inovují, protože není jiná alternativa. Diskuzi o postmodernitě úplně ignoruje, nedá se říct, že nesouhlasí (jistě by bylo proč), ale šmahem odmítá, jako by se tím nemělo cenu zabývat. Ve výsledku je však jeho myšlení prostě zastaralé, odpovídá nanejvýš 70. letům, kdy ještě někdo mohl myslet vážně, že lidksé jednání je nějaký stroječek, jehož musíme udělat model a lidské jednání tím vysvětlit. U Kabeleho je postmoderní element přítomný jako neurčitost, dokonce říká „fundamentální neurčitost“, ale bez mrknutí oka ji převysvětlí na problém racionální volby svého druhu, v níž se nehledá nejlepší řešení (optimum), ale spíš prostor voleb tak, aby byl dostatečně otevřený pro budoucí jednání. Je nakonec jedno, jak ten mechanismus volby funguje. Pokud umožňuje jakýkoliv kvalifikovaný odhad budocnosti, třeba heuristický, tak se prostě o žádné jednání v podmínkách neurčitosti nemůže jednat. I heuristika je možná jen za předpokladu, že se může o něco (určitého) opřít. Když jsem se zeptal, jak si může být jist, že se lidé takhle chovají, tak říkal, že to tak prostě dělají. Víc jsem z něj nedostal.
Ten samý den jsem si cestou ze školy četl rozhovor se Zdeňkem Konopáskem v novém Cargu. Nikdy jsem nebyl na jeho přednášce (což mě mrzí), četl jsem pár jeho kratších textů a samozřejmě o něm leccos slyšel. Měl jsem ho zarámovaného jako originální osobnost, slyšel jsem sice, že je ovlivněn Latourem a že ho zná jako málokdo u nás, ale až po tomhle rozhovoru mi došlo, že je skutečně latourovec non plus ultra. Nejen, že je ovlivněn, nýbrž Latoura akceptuje a chápe ho jako samonosnou alternativu pro sociologii. Až tím mi došlo, že ač se Latourem ohání kdekdo, pro většinu je spíše kořením, který má pokrm ozvláštnit. Hlavním chodem je zpravidla strukturalismus a Marx, ale to je zas jiný příběh. Takhle vážně Latoura nikdo nebere a upřímně řečeno já se divím, že ho tak někdo brát může. Kdysi se mi líbil postrock, byla to dost osobitá hudba postavená na neustálé gradaci, bylo to něco nového a neokoukaného, většinou dobře zahraného a pořád to byl rocknroll. Přínos a inovativnost nezpochybnitelná, ale také dost omezená; postrock je vlastně stále to samé a dá se poslechnout jednou za čas. Jsou skladby a žánry, ze kterých se dá čerpat mnohem víc, pouštět si je stále znovu a pořád se proposlouchávat dál. Tak je to podle mého názoru i s Latourem. Latourovce můžu ocenit, ale nechápu, jak mu to může stačit a jak mu to nemůže připadat, bez ohledu na ty dobré nápady, taky dost padlé na hlavu.
No ale celý tenhle text píšu proto, abych řekl, že já sice můžu s oběma pány nesouhlasit a leccos mi může přidat blbé a směšné, ale o kolik je mi to milejší než sociologie, kterou provozuje naprostá většina ostatních! Nejhorší není se s někým dostávat do sporu, nejhorší je, když se s někým do toho sporu ani nelze dostat, protože si o ničem nic nemyslí, nic neříká a je rád, že si může válet kuličku ze svých publikací. Pro tyto nemluvící sociology je kritérium „správnost“. Píšou články, které jim recenzenti zkontrolují; že postupovali metodologicky správně a teoreticky si dokázali osvojit soudobá myšlenková schémata. Tyto články jsou nenapadnutelné, nelze je vrátit, protože nejsou chybné, a proto publikační skór takového člověka může být i dost dobrý. Nikdy jste ho však neslyšeli nic říkat, a když tak se odkazuje na to, co mu vyšlo, o koho se opírá. Sám si nikdy nic nemyslí, je to pracovník akademického provozu, ne sociolog, alespoň pro mě ne. Hodně mladších sočí na starší kolegy, těší se až odejdou a zavane svěží vítr. Často mají proč, ale nebyl bych vůbec tak optimistický v tom, že nastane zlepšení. Kdo z mladé nebo střední generace dokáže být víc než jen součástka v samohybném akademickém provozu? Kdo nahradí Kabeleho a Konopáska až odejdou do důchodu?
Start
Zahajuji provoz svého webu. Zatím jsem sem dal své články (zatím jen seznam), pár fotek obrázků, vtipy a básně. Když jsem si doménu někdy před měsícem pořizoval, zrovna zemřel bývalý zpěvák Elektrïck Mann ICE-B. Nikdy jsem nebyl na jejich koncertě, ale tahle zpráva mě zasáhla. Elektrïck Mann je poslední opravdu dekadentní kapela. Alkoholiků je spousta, ale většina dřív nebo později zjistí, že chlast má i své nevýhody a trudnomyslní. Nikdo nedokázal tak plesat nad chlastem, drogama a sexem jako ICE-B. Nebylo v tom žádné rockenrollové chlapáctví ani vychloubání, ale prostě jen radost, kterou každý zná, ale většině unikne už někdy v sedmnácti a přestává s nimi být legrace. ICE-B zářil, vždycky, a právě proto pro mě byl jeho náhlá smrt překvapením. Když jsem ho tak zářícího viděl, prostě bych neuvěřil, že je na tom tak špatně. Ale za život bez kompromisů se platí. Bylo mu 42 let.