O „tom“ se mluví, když je buď „to“ zcela jasné z kontextu – např. banální věta při práci „podej mi to!“, ale taky když se „to“ nechce specifikovat, když se „to“ bojíme nazvat pravým jménem. „To“ je něco čeho se bojíme, u čeho jsme si nejistí. „To“ má blízko tabu. Proto taky třeba „to“ může být název hororu (ev. horor „Věc“, to je podobná logika). Úlohu hlavního „to“ dost dlouho hrál sex. Proto věty „Dělali jsme to!“ nebo „Je to jenom o tom!“ sice samy o sobě nic sexuálního neobsahují, ani vzdáleně, ale přesto je samozřejmě takto čteme. V poslední době však nastal posun, odtud také důvod této úvahy. Zaprvé jsou lidé schopni o sexu daleko více mluvit bez zábran a otevřeně a zadruhé se „to“ přesouvá jinam. V poslední době v tom nastala ze zřejmých důvodů revoluce, která je však myslím jen výsledkem dlouhodobější tendence. Poslední rok se totiž stále opakovaly věty jako „Dostal to?“ „Ona to má!“ (jiný význam!) „Nakazil se tím!“ „Přijel s tím už z ciziny!“. Novým „to“ se stal ten náš virus, resp. „to“ se přesunulo do oblasti zdraví. Zde se zřejmě zahnízdila nová oblast nejistoty a strachu, že „to“ nelze vyslovit, podobně jako tuším jméno té záporné postavy v Harry Potterovi.
Dodám, že lingvista by mě asi doplnil a ukázal by, že „to“ má daleko více významů a použití než jenom ty dva zmíněné. Na věci by to ale nic měnit nemělo.
update: náhdou jsem na na nádraží narazil na tuto báseň Josefa Kainara. Ukazuje to samé, co jsem chtěl říct – spojitost to a strachu:
