James Bond bydlí s matkou

grant north by northwest

Film North By Northwest je považován za předchůdce filmů s Jamesem Bondem. A opravdu, kdybychom vzali některé scény filmu a pustili je samostatně, těžko by se rozlišovaly od prvních Bondů s Seanem Connerym. Jenže, v Hitchcockově filmu hlavní hrdina není žádným špionem, pracuje v reklamce, je dvakrát rozvedený a pořád se kolem něj motá jeho matka. Zní to jako parodie, kterých je jinak na motivy Bonda dost (Johnny English, Austin Powers), jenže to parodie není. Ten film opravdu působí jako standardní bondovka, možná je v tomto ohledu ještě lepší. Vtip je totiž v tom, že když hlavního hrdinu za špiona považují, začne se v důsledku okolností jako špion chovat (musí, aby si zachránil život), takže ve výsledku je od Bonda k nerozeznání. Napadlo mě, že toto by mohla být spíš než parodie skutečná pravda o Jamesi Bondovi. To, co se v jeho filmech neukazuje, ale přesto je skrytě přítomno. James Bond pořád někde běhá, ale kde a s kým vlastně bydlí? Ve filmech je pořád v akci a někoho balí, ale jak vypadá jeho život, když se z práce vrátí domů? Buď bydlí sám, sám si vaří a pere a uklízí. To k němu moc nesedí, ale jaká je jiná možnost? No jedině, že bydlí s matkou. Je to vůbec agent tajné služby? Podle filmů se to zdá nepochybné. Co když ho ale všichni za agenta jen považují? Co když dokáže agenta jen dobře zahrát? Možná, že jeho výjimečnost je výjimečností herce, který dokáže dokonale vyvolat dojem, že je tím, koho hraje. Filmy s Jamesem Bondem je nakonec velmi snadné strhat jako nereálné. Zrovna tak si není těžké uvědomit, že mají standardizovaný scénář, který se stále opakuje. Zdá se skoro jisté, že příhody nějakého skutečného agenta se musí odehrávat jinak, totiž nepředvídatelně, třeba ne tak zajímavě. Skutečný agent by asi tak dobře Jamese Bonda zahrát nedokázal. Přesto ale v Hitchcockově filmu se nejedná o hru ve smyslu divadelního představení, ale o nedorozumění a z toho vyplývající skutečné ohrožení života. Hlavní hrdina nehraje, nýbrž jen dokáže dobře reagovat na vzniklou situaci. V bondovkách se děje vlastně to samé, Bond si vždycky ví rady, i v beznadějné situaci. Možná tedy, že být agentem 007 znamená právě toto. Bez ohledu na to, kdo aktuálně jste, si vždy víte rady. Pak ale „Bond“ není ten, kým on sám je, vyrábí ho situace. Co když by bondovka sestávala z toho, že by se kazily různé věci v domácnosti? Praskne potrubí, žádný problém, Bond už opravuje, zhasne žárovka, stane se elektrikářem, atd. Agentem je tedy jen proto, že to zrovna situace vyžaduje (o tom, že mu teče doma kohoutek, se prostě jen filmy netočí). Proto je ve skutečnosti jedno, kde pracuje. Klidně by mohl být tím chlápkem z reklamky. Není rozeným agentem je rozeným kýmkoliv, podle situace. Je to asi tak oblíbená postava, protože když je kýmkoliv, tak taky může být tím, kým jsem já, resp. kdokoliv si může myslet, že v sobě onoho Bonda má a představovat si sebe na plátně jak vyskakuje z letadla. Přesto tato opojná svoboda není nepodmíněná. Protože, jak můžete být tím, kdo každý den může být kýmkoliv? No jen tak, že nemáte žádné závazky a někdo vám vždy vypere atp., tzn. ideálně když bydlíte s matkou. Tedy: Bond is without bonds but only by the means of the bond. Maybe, he himself is the bond.

Nová kniha Jana Čenského

Chtěl bych upozornit na knihu, kterou Jan Čenský vydal loni na podzim spolu s Lenkou Bernardes. Jmenuje se První dojem a je o prvním dojmu.

Ještě knihu nemám, ale v nejbližší době to napravím. Tady přetiskuju propagační anotaci, která stojí za zamyšlení sama o sobě:

První dojem rozhoduje o vašem úspěchu či neúspěchu. Vzniká během pár vteřin při seznamování a ovlivňuje, co si o vás lidé pomyslí. Zkušená dvojice lektorů vám vysvětlí pravidla etikety, komunikace i vystupování, a hlavně vás naučí, jak být sami sebou. Jan Čenský vás seznámí s řečí těla, jež často řekne víc, než byste si přáli. S Lenkou Bernades se naučíte pracovat se svým charisma a pochopíte jednoduché principy práce se svým šatníkem.

censky prvni dojem

Art of public space in Ostrava (2)

Konečně se dostávám k tomu, že sem dávám další ostravské street-arty. „Art“ znamená umění, ale jeho význam je širší než jen krásné umění (to, co je v galerii). Tady ho chápu spíš jako způsob úpravy nebo osobitou intervenci do vzhledu veřejného prostoru. V Ostravě se například začaly objevovat tyto inzeráty:

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Tedy: hledá se mrak (ale hlavně ho prosím nevyplašte!) nebo hledá se ponožka. Asi by mohly být zamýšleny i jako umění, ale já to beru spíš jako originální legrácku. Napadá mě, že umění vždycky směřuje k nějakému obecnějšímu uznání. Tak například Banksyho díla jsou umění, protože jsou výjimečná sama o sobě, ať už je nasprejuje kdekoli. Není to jako zaměnitelné klikyháky obyčejných graffiti. Kdo ví, možná že takové inzeráty jsou i na jiných místech, anebo to není zase tak velká věc, aby to zajímalo někoho z daleka. Ale mně udělaly radost, protože byly zrovna tady, na místech, kudy jsem chodil.

Možná, že i ty běžné inzeráty, kde někdo ztratil psa nebo kočku, se dají do kategorie „art“, tak jak jsem ji výše načrtl, zařadit. Vlastně i ty nějak značkují veřejný prostor osobitou stopou. Je pak alespoň poznat, že v ulicích opravdu někdo bydlí a navíc počítá s tím, že se ostatní dívají kolem sebe a mohou tak na jeho prosbu zareagovat.

Art of public space

Začal jsem fotit umění ve veřejném prostoru Ostravy. Nebo možná ne nutně umění, ale obecně různé tvůrčí příspěvky a úpravy veřejného prostoru. Prostě to, co nezpůbila institutce, ale jedinec sám. Vybírám si, co mě zaujme, nefotím třeba skoro vůbec graffiti, spíš mě zajímají nálepky a spreje přes šablonu.

Tady první ukázky:

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Oslizlá slova

Trpím zvláštní fascinací nesnesitelnými slovy. Je jich moho druhů, ale poslední dobou vládnou ta končící na „-čku“. Vlastně ta přípona zní odporně už sama o sobě. Vše začalo plovoucí podlahou. Trnul jsem hnusem, když jsem to slovo poprvé slyšel – „plovoučka“. Ááá! Dlouho zůstala nepřekonaná, ale pak jsem jednal s jistým topenářem z Jizerských hor, který dokázal pomocí „-čku“ zdomácnět nemrznoucí kapalinu. Geniální! Říkal, že by ty kamna viděl na  nemrznoučku. Nedokázal jsem adekvátně reagovat, cítil jsem se jako by mi někdo prolil vnitřnosti odstátým destilátem z gumových medvídků. Po úvaze mi přišlo, že se zřejmě nejvyššího efektu dosáhne s krkolomným dlouhým slovem. Včera ale překvapilo slovo s nemenší porcí hnusu, avšak krátké – „akučka“, (vrtačka s akumulátorem). No, prostředí řemesla v každém případě vede.