Milano fashion overdose

21 km po milánských ulicích, což se dá vydržet jen díky tomu, že je stále na co koukat. Byl jsem mile překvapen, že tu zdaleka nejsou jen ty velké značky, ale i spousta malých obchůdků s módou v Praze nevídanou. Je jich tu tolik, že když jeden zajímavý není, prostě stačí popojít o pár metrů dál. Je tu třeba kilometrová botová ulice. Jsou dražší než běžné pražské obchody, ale zase o mnoho levnější než v obchodech ála Pařížská. Je tu ten příjemný střed či lehký nadstandard, který si člověk ještě může dovolit. Překvapily mě ale i ty velké značky. Chci si to projít ještě zítra, ale už výlohy ukázaly nevídané kusy. Hlavně se mi líbí, jak je to nápadité. Pražské obchody nabízejí luxus, který na první pohled demonstruje, kolik stojí. Tady jsou ty modely odvážnější, blíží se mnohdy tomu, co v Praze šijou ti nezávislí návrháři. Viděl jsem dokonce i kusy, který by někdo možná mohl považovat za oblečení pro bezdomovce. Je však patrné, jak pečlivě je to sestavené, zřejmě ne jen na základě jednoho tvůrčí nápadu, ale po dlouhém proces úprav a dolaďování. Myslím, že v Praze se dají najít svěží věci, ale rozdíl je v té dlouhodobé a asi i kolektivní práci. Na těch modelech je to tady vidět. V každém případě se na sto procent potvrdil předpoklad, že ty samé značky nabízejí v různých městech něco jiného. Rozdíl je to veliký a nejen ve kvalitě, ale i stylu. I když je ale úroveň lepší, většinou jsem z těchto obchodů utíkal, protože ve srovnání s tím ostaním, co je tu k vidění, je to naprostá ostuda.

Postřeh dne: Úroveň módy se nejlépe pozná podle toho, jak se oblékají staří lidé. U nich to totiž nemůže být žádný výstřelek, ale zažitá věc.

V La Scale

Byl jsem dnes v La Scale (škále?) a samozřejmě mě zajímalo, jaké to tam bude, jestli budou mít všichni fraky a hůlku, jestli vystoupí nějaký nový Pavarotti, jak bude divadlo vůbec vypadat a tak podobně. Překvapení se nekonalo, alespoň zprvu ne, ale přestavení to bylo moc pěkné. Budova z venku vypadá obyčejně, je trochu podobná našemu Stavovskému, ale vlastně i to působí velkolepěji. Nijak zvlášť výrazná není ani uvnitř, menší lustry, míň zlata než v tom stavovském. U našich divadel je znát touha ukázat se a jak jinak než ve zlatě, takový odvar ruské úchylky možná. La Scala působí jako místo, kam lidi chodí běžně a chodí tam dlouho. Je ošuntělá. Marně hledám příměr v nějaké české instituci. Napadá mě hospoda, to je asi moc vzdálené, ale kdyby někdo slyšel o nejvyhlášenější pražské hospodě a přišel k Tygrovi nebo Volovi, tak by se možná taky divil. Podobný rozdíl je patrný i na oblečení diváků. Opravdu operních modelů s šálkou a velkou večerní jsem viděl jen pár a objevily se i džíny a tenisky. Celková úroveň byla ale  vyšší než u nás. V Miláně to samozřejmě nepřekvapí. U nás v divadle potkáte jistou sortu lidí v nepadnoucích normalizačních oblecích a „lepších mikinách“, ale budou tam taky  ti, pro které je divadlo prestižní událostí, spíš rodinnou než divadelní. Tato snaha reprezentovat je na nich vidět, velmi vidět. To jsou ty okázalé róby v lesklém modrém saténu a kontrstně červené rtěnky, odvážné účesy, všimnete si, není to fádní, do divadla to snad patří, ale nic z toho jsem dnes neviděl. Tady je lepší standard všech, opět tak nějak samozřejmý, ale nikdo příliš nevyčnívá. Tedy vyčnívá, ale jemnějším způsobem, který asi rozpozná jen zkušenější oko. U nás tyto nuance nemají smysl, protože zapadnou v tom módním marasmu většiny a přepálenách kostýmech. Myslím si, že pro módu je velmi důležité nejen, jak se oblékněte, ale jak se obléknou ostatní. Je to kolektivní (!) rituál.

Místa, kde jsme

Už dlouho jsem nic nenapsal, tak alespoň okamžitý postřeh. Už dlouho si všímám jistých změn ve vyjadřování. Lze je odsuzovat jako pokleslé, ale o to tak ani nejde. Spíš si myslím, že opravdu vypovídají o skutečné změně, která se udála. Co mám na mysli? Říká se třeba: „Pošli mi to do mailu.“ spíš než „Pošli mi to mailem.“ Co to znamená? Jednoduché: mail už není prostředek, ale místo. Je to místo, kam se zpráva posílá, a na tomhle místě si ji taky vyzvedneme. Zajímavé je to proto, že moderní společnost je popisována jako vykořeněná z místa či jako plná ne-míst (Augé). Zřejmě to nebude tak úplně pravda, jen se místa jiného druhu. Podobně facebook: „Jseš na facebooku?“ místo „Používáš facebook?“

A je ještě jeden obrat, který mě zaráží a dost možná je protichůdný těm zmíněným. Často se už neříká „Budeš tu ve středu?“, nýbrž jen „Budeš ve středu?“ Takže zde se naopak místní označení vynechává, jakoby být znamenalo být jen právě na tomto místě. Co z toho plyne? Nejsem si jist, ale kdybychom to dali dohromady, tak vychází, že člověk se nehýbe, avšak ponětí místa neztratil, jen je transponoval na web.

Zemřel Zdeněk Neubauer

Včera zemřel Zdeněk Neubauer, jen pár dní před plánovaným setkání na Škarezu na Šumavě. Již dlouhou dobu na tom zdravotně nebyl dobře, ale u něj se to zdálo skoro součást věci. Když jsem ho viděl poprvé někdy před deseti lety, zdál se mi zubožený a opravdu bych nečekal, že bude činný ještě tak dlouho. Postupně jsem přestal vnímat, jak nemocný člověk to je. V jeho přítomnosti to bylo snadné, protože si nijak nestěžoval a intelektuálně byl bystrý pořád stejně.

Zdeněk mi bude velmi chybět. Pro mě to je asi intelektuálně nejdůležitější osoba vůbec a jsem neskonale vděčný, že jsem ho mohl potkat. Stěží se ještě setkám s někým tak pronikavým. Jsem však od něj zavalen podněty natolik, že je spíš budu zbytek života zpracovávat. Zdeněk byl něco jako Nietzsche, lepší přirovnání mě nenapadá, sahal tak hluboko, že nebylo snadné ho následovat. Nešlo o komplikovanost výkladu, na který by nestačil intelekt, ale spíš o meze představivosti. To, co jsem od něj slyšel, mnohdy jaksi nešlo přestát, pod-stoupit (under-stand). U nikoho jiného, než u Nietzscheho, pro něj centrální figuře, jsem se nesetkal s takový intlektuálním dosahem. A to je právě ono, tak výjimečný člověk se zhodnotit dost dobře nedá, nejsou na něj měřítka. Lze vypočítávat věděcké úspěchy, tituly, ceny, znalost jazyků, vzdělanost, ale to jsou všechno formální kritéria. Zdeněk Neubauer byl výjimečný tím, co říkal a psal. Ale jestli bych jednu jeho schopnost měl vyzvednout, tak by to byla práce s jazykem. U nikoho jiného jsem se nesetkal s tak „vědoucím“ ovládáním jazyka. Trochu podobný je snad styl Heideggerův, který volí někdy překvapivé výrazy, které se ozřejmí, když si slovo rozložíme, případně se seznámíme s jeho etymologií. Zdeněk Neubauer znal etymologii několika jazyků a to co, bylo u Heideggera občasná kratochvíle se u něho stalo vlastní filosofickou metodou. Neubauera myslel slovy, ne tezemi. Samozřejmě se to špatně vysvětluje, musí se to vidět. Jenže ani to nestačí. Je mi jasné, že hodně čtenářů bylo z Neubauera zklamáno, protože nenaplnil jejich očekávání. Zdeněk Neubauer totiž ve svých textech nepožíval pojmový aparát žádné z dosavadních filosofických tradic, nebyl fenomenolog, strukturalista ani analytický filosof. Nedá se řící, že pojmy používal, spíše je rozkládal a vracel je k původnímu významu. Jeho texty nejsou pětisetstránkové disputace, které si kladou za cíl toliko přidat dílek do mozaiky vědění. Zdeněk se ve svých krátkých textech vyjadřoval rovnou k těm největším otázkám, na které si už dávno nikdo netroufá. Jeden titul za všehny: O Sněhurce aneb cesta za smyslem bytí a poznání.

A jeho práce nebyly jen meditační a obsahovali i zcela explicitní a velmi radikální teze. Jedno z jeho velkých témat byla věda a novověk. Ta radikální teze by se dala shrnout tak, že věda nepřináší poznání, nýbrž útěchu. Je náboženstvím novověku, religiozitou, jakýmsi garantem našeho vztahu ke světu. Neubauer byl přímluvcem postmoderny, ale na rozdíl od postmodernistů zahraničních nikoliv zklamaný marxista ani strukturalista. Byl to ten hobit, který svrhl prsten moci ze skály.

zdeněk neubauer

 

 

Biograf a jeho lidé

Právě jsem přijel z konference časopisu pro kvalitativní výzkum Biograf a jsem pln spousty dojmů. Nevím vlastně, ze kterého konce začít. Měl jsem své očekávání, jak to tam bude vypadat, a mohl bych psát o tom, jestli se naplnilo a co to je vlastně za skupinu ti lidé, co se tam schází. To by bylo spíše nezúčastněné pozorování, ale já jsem se zúčastnil a to aktivně a reakce na můj příspvěk pro mě byla samozřejmě tím nejdůležitějším. To už je ale zase jiné téma. No a pak je tu samotné prostředí hradu Pirkštejn s kastelánem Ondřejem Kobzou, prevétem, kozami, senem a celými Ratajemi a údolím Sázavy, polopolní kuchyní, lahváčem za dvacku a noční oblohou.

Jak tak o tom píšu tak ty tři témata mi ty dojmy snad docela dobře strukturují, tak snad lze vzít jedno po druhém.

Moje očekávání bylo velmi určité, ani ne tak, že bych o konferenci Biografu dopředu slyšel, ale spíše proto, že znám lidi, kteří na ní jezdí. Z mého pohledu je to svébytná skupina lidí podobně smýšlejících, kteří pod sociologií (sociálními vědami, antropologií) rozumí určité způsoby dělání sociologie, argumentace atp. Vlastně se na to přesně hodí pojem paradigma. Někdy se používá spíše ve významu teorie (např. když se řekne „marxistické paradigma“), ale znamená to více – metodologie, představa o tom, k čemu se směřuje, co je relevantní argument, co je hodno pozornosti. Sice mě někteří přesvědčovali o tom, že to tak není, že tam jezdí různá paleta lidí, ale moje očekávání se vlastně přesně potvrdilo. Byli to až na výjimky lidé, kteří si rozumí, které baví přesně takové příspěvky, jaké na konferenci bylo lze vyslechnout. A v čele všeho stál nebo spíše seděl jejich Buddha pohroužený do sebe drže si lahváče (promluvil asi dvakrát za tři dni).

Moje očekávání bylo současně i obavou, protože toto paradigma je z těch, které nesdílím, ba s ním vnitřně naprosto nesouhlasím. Jeho principem je fetišismus detailu, což nakonec není nic jiného než aktuální a vystupňovaná forma pozitivismu. Je založeno na představě, že když se budeme dostatečně nimrat v detailech, tak se pronimráme k detailu an sich, k ryzí realitě, což je půda, které se chce dosáhnout. To je smysl celého snažení. Ježto si však uvědomují, že tato půda je mýtus, většinu času tráví spíš takovým sebemrskačstvím, kdy v každém svém pokusu realitu zachytit nacházejí buď ještě další aspekty, které zrnko dále rozmělňují nebo etickými dilematy, které činí totéž. Typickým případem tohoto flagelantského boje byl příspevěk o anonymizaci Petra Matouška, který je pro mě osobou pro celé biografí hnutí příznačnější než Konopásek.

Bylo pro mě velmi těžké nad tím za ty tři dny nezlomit hůl a nezačít to prostě neposlouchat (a alespoň v duchu nenadávat do omezenců, blců nebo něčeho podobného). Nejsou to blbci, ale opravdu nejsme ze stejného vesmíru. Snažím se něčeho chytit alespoň u těch, kteří se nevezou, mají něco navíc a jsou pro mě něčím rozlišitelní. Diplomku Petra Matouška jsem například velmi ocenil, ale přesto mi přijde, že od té doby se spíše stále více utápí ve svých dilematech a nezlepšuje to, co by zlepšit měl – konceptuální a teoretickou oporu. A obávám se, že to není žádné opomenutí, ale program. Ve svém příspěvku zmínil něco v tom smyslu, že se konečně mohl osvobodit od obecných teorií a vrhnout se na práci s daty. O chvíli později znovu upadl do svých dilemat a neřešitelných (a nekonečných) diskuzí o tom, koho anonymizovat a kdy. Pro něj to logický krok na cestě k poznání. Aporie, do nichž taková snaha vždy upadne, nejsou řešitelné. Dotyční to ví, ale protože obrazem, který ho vábí, jsou čistá data, nemůžou jít jinou cestou. Vytýkám jim spíš to, že si neuvědomují, že i kdyby svého cíle dosáhli, bude takové poznání tím, co se zhruba před sedmdesáti lety identifikovalo jako cíl neobhajitelný, jak epistemologicky tak eticky. Poznání, které hledají, je instrumentální. To přirozeně souvisí s tím, že od něj očekávají, že by mělo mít politický význam. Vytýkám jim, že jsou stále fixováni na představu, že poznání je něco, co se dělá (dosahuje se realita) a filtrují tak obecnější rámce sociologické i filosofické. Jak to vypadá moc nečtou, obecný přehled příliš nemají a to je pak těžké je pak upozorňovat na to, o čem oni ani nevědí, že je. Bez vzdělání prostě není vědění, alespoň ne to akademické.

Na osobě Zdeňka Konopáska musím ocenit pregnantnost formulace (patrná v tom co jsem četl i ve slovním projevu) a jsem hlavně rád, že u nás je fundovaný odborník na Bruno Latoura a že tedy tu nejsou jen lidi, co ho citují a používají jeho pojmy, protože je to módní, ale mají ho přímo v krvi. Vlastně mě nenapadá nikdo druhý, který by byl tímto způsobem na někoho odborník. Jsou tu Alexandrovci, Bourdieouvci, různí jiní a každý má samozřejmě oblíbené autory, ale u Konopáska se i podle toho mála, co o něm vím, jedná o daleko silnější propojení. Myslím, že rozdíl je v tom, že Konopásek Latoura bere skutečně vážně, že je snad pro něj osobně důležitý, nejen že si ho vybral jako svou specializaci. Tohle všechno cením, protože vím, jak je to u nás výjimečné a byl bych rád, kdyby takoví lidé, přednášeli na univerzitách. Bohužel máme-li takových lidí málo, jsou to navíc ještě, jak mi přišlo, asociálové, kteří by nejraději seděli sami ve sklepě. Příznačné snad není ani to, že Konopásek většinou sedí podroušen do sebe a nevnímá ostatní, nýbrž to, že se baví či snad i reaguje jen na úzký okruh těch svých. Když mluví například Tereza Stoecklová zvedne hlavu a poslouchá, jinak mi většinu času připadal ve stavu vypnutí.

Ohledně pojetí sociologie bych Konopáskovy vytýkal to samé, co celé téhle skupině. Zatímco ale u ostatních jsem spíše viděl uvíznutí v detailu bez pro mě zřetelného plánu, kam se směřuje, Konopásek pracuje s empirickým inputem zřetelně, totiž ála Latour a spol. Jenom se v tom ale ukazuje jiná slepá ulička. V podstatě se pořád jen dostáváme k tomu samému, co už bylo známé dopředu, protože to formuje teorie, z níž se vychází. Konopásek dnes například požadoval po příspěvku týkající čínské medicíny, aby se ukázala nejednoznačnost či víceznačnost jejích forem. Příspěvek ukazoval, že jsou tři verze této medicíny a Konopásek požadoval, aby to nebyly tři alternativy, které lze stavět vedle sebe, ale spíš tři prolínající se tváře. Že tedy čínská medicína může být jednou tím podruhé tím, realita je nejdnoznačná, má více potencialit. Není to však nic jiného než obsahuje základní vztažný bod tohoto diskurzu, totiž kniha Annemarie Mol Body Multiple. Argument je v podstatě týž, Konopásek pouze požaduje, aby byl stejný stav znovu nalezen na případu čínské medicíny. Ale proč je to zajímavé, když dopředu víme, co nalezneme? Čekal snad někdo, že v této literatuře ukotvený text bude mít vyústění, že čínská medicína je jen jedna? S Latourem a s kýmkoliv podobným, který rozvrhuje nový výzkumný program je to stejné, jsme odsouzeni stále znovu nacházet, co už jsme věděli na začátku. Mění se pouze kontexty a dílčí parametry, příběh je tentýž. Proto, je-li Konopásek opravdu ortodoxní latourovec, neláká mě číst jeho texty. Jaksi programově v nich nejspíš nebude nic víc než v Latourovi. Latour se mi líbí jako výzva sociologii či podnět pro další uvažování, ale rozhodně ne jako nějaká nová ortodoxie typu výzkumný program ANT.

Když tady popisuju, jak vidím všechno jinak, je zřejmé, že jsem se musel obávat i reakce na svůj příspěvek. Nemohl jsem čekat, že je nadchne, mohl jsem čekat spíš kritiku a nepochopení a toho jsem se taky dočkal, i když přece jen trochu jinak, než jsem myslel. Slabinou samořejmě bylo, že jsem toho měl moc, věděl jsem, že půl hodinu nestíhám, a proto jsme mluvil rychle, přeskakoval nebo jen zběžně procházel to, co by si zasluhovalo větší pozornost. Navíc jsem k tomu přistupoval tak, že je to pracovní konference, já předkládám draft a čekal jsem v tomto odpovídající přístup. Čekal jsem asi, že k tomu přistoupí stejně jako já přistupuju k jejich textům, snažím si z toho vybrat to, pro mě nosné a na tom stavím. Reakce na mě ale byly spíš ve znamení pohoršení, s čím se to tam nebojím vystoupit, alespoň mi to tak přišlo. Tvrdošijně se odmítaly i ta nejzákladnější východiska případně se tvrdilo, že žádné nemám. Mé oblíbené spojení, se kterým se nesetkávám poprvé, je to, že se nejprve řekne, že tak jak to říkám to není a když zareaguji, tak se kontruje, že vlastně žádnou tezi neříkám a ať jí tedy uvedu. Několikrát se musel opakovat základní tezi svého příspěvku, která je jednoduchá a dá se ve dvou větách sdělit, načež se mi na to samé zeptali za chvíli znova. Rozumím sice tomu, že se jim teze nemusí zdát přesvědčivá, ale proč popírají, že nějakou mám, když to sami dosvědčují tím, že tuto (údajně neexistující) tezi kritizují. Nejsou to samozřejmě reakce, se kterými se setkávám poprvé, ale vždycky přece jen čekám trochu vstřícnosti, čekám, že se někdo alespoň pokusí připustit, že to, co říkám, je možné, když už se mnou nechce souhlasit, a pak jsem zklamán. Byl jsem zklamán i v tomto případě. Nejvíc mě zklamal Karel Čada, od něhož jsem čekal reakci sice klidně kritickou, ale přesto kolegiální, když se známe delší dobu a tak nějak víme, co od druhého čekat. Že příspěvek celý neposlouchal se dá omluvit tím, že se staral o dcerku, ale že se tam ušklíbal, že jsem si toho všímal i zepředu a pak se tvářil posměšně a neřekl nic, to mě zklamalo. Buď řeknu něco narovinu nebo se chovám kolegiálně. Trochu se bojím, že on do očí kritizovat neumí, spíš hladí po srsti, ale pak to nic neznamená.

Pomohlo mě i uškodilo, že téma záchodků je na první pohled takové anekdotické a já je navíc chtěl představit atraktivně, měl jsem tam spoustu obrázků, lidi se smáli. Udělal jsem to záměrně, právě protože jsem věděl, že argumetačně nemusím být pochopen. Bylo by ještě horší, kdybych ze sebe něco soukal a nikomu nebylo ani jasné, co vlastně říkám. Mluvil jsem až nebývale suverénně. Zároveň však můj projev asi působil tak, že to celé je jen show a shrnování zajímavostí. Vychází to jednak z toho, že jsem vše říkal rychle a zběžně, ale taky z toho, že ta argumetnační linka sestávala z částeček, které ostatní nepřijali/nepochopili. Znovu jsem si uvědomil, jak jsem závislý na intersubjektivitě, na tom, že argument, který je přesvědčivý pro mě bude přesvědčivý i pro druhé. Právě proto, že já žádnou takovou skupinu „srozumělých“ nemám, musím se dohadovat o úplných základech. Nestalo se mi to poprvé a mohl jsem to čekat, ale nějak nevím, jak to dělat jinak. Je to pravda také důsledek toho, že jsem k metodologicky rigidním postupům nedůvěřivý. Měl bych však ještě více ocenit jejich komunikační funkci.

Na druhou stranu v celé diskuzi zazněly i relevantní připomínky a určitě pro mě nebyla zbytečná. Zároveň, jak to bývá, to byl podnět se nad některými věcmi i zamyslet a po celém víkendu jsem ještě více přesvědčený o tom, že o tom má cenu psát. Co na to Biograf, to se uvidí, alespoň jsem po tomto víkendu připraven na jakoukoliv reakci. Snad bych to udal případně někde jinde.

Jsem rád, že jsem se do Ratají podíval (už jenom kvůli těm Ratajím), ale taky jsem si potvrdil, že toto není pro mě.

V celém tomhle kontextu musím ještě vyzdvihnout osobu Adama Gajdoše, který byl mým vlastně jediným spojovacím článkem s komunitou Biografu. Ač je  insider a dokonce člen redakční rady, text se mu líbil a také se snažil „překládat“ a zmírňovat nepochopení.

 

Léto

Konečně jsem dokončil všechny školní povinnosti, až na pár drobností, a příštím týdnem mi tedy začíná letní režim. To taky znamená, že jsem se po dlouhé době dostal sem. Už jsem z různých míst zjistil, že můj tajný web není tajný. Prý je to jasné, když existuje google a asi je to pravda.

Chci dohnat, co jsem zanedbal. Mám spoustu fotek k módě, chci přefotit obrázky atp. Teď na to bude více času.

Móda na jaře

Sleduji módu v ulicích a měl jsem radost, když před pár léty nastala cosi jako velká obleva. Přišli hipsteři, kterým se kdekdo směje, ale ten proud byl širší a významně pozvednul úroveň elegance v ulicích. Lidé prostě na oblečení začali klást větší důraz. Je t oasi větší společenská změna, protože „obrat k jídlu“ proběhl ve stejné době. Zatímco ale jídlo frčí stále a stále se objevují nové restaurační nápady, s módou lidi zdá se mi polevují. Všimnul jsem si toho loni na jaře. První slunečné dny jsou rozhodující. Lidi se těší na jaro, že se konečně budou moci ukázat, a rozbalí to ve velkém. Loni první slunečný den takový byl, jenže byl jediný. Nic dalšího už nepřišlo. Znamením roku byl ublbený samurajský účes a košile s drobnými vzory. Řekl bych, že se ta hipsterská móda rozšířila, že stále více lidí se snaží nastoupit na vlnu coolnessu, což také znamená, že to nosí lidé, kteří pro oblečení nemají cit. Nosí mechanicky, co nosí ostatní. O to ale možná ani nejde, to jsou podmínky doby. Horší je, že za ten rok jaksi zaspala avantgarda. Žádné nové nápady, jen drobné modifikace starých, žádné odvážné kostýmy, nic. Ve srovnání s předcházejícími lety zamrznutí. Letošní jaro zdá se mi v tomto trendu jen pokračuje. Oddělení stylových košil se vzorem a casual sáček už zabírá víc než polovinu pánských oddělení v obchodech, ale nic nového zde neuvidíte.

Když jsem nemohl koukat po nových kreacích, napadlo mě zaznamenat stylovou různorodost oblečení. Mám už to víceméně nakoukané, více asi u holek, kde je styl rozvinutější, ale chtělo by to zaznamenat a popsat. Mám v plánu k tomu použít foťák, jenže můj mobil má 0,3 megapixel, a to nestačí.

Primárky po New Yorku

Primárky ve státě New York se zdají být tečkou za celým kláním. Trump získal zhruba 90 delegátů, Cruz žádného, Clintonová uspěla mírně výrazně, přesto přesvědčivě. Je zřejmé, že Cruz už Trumpa nedožene. To však neznamená, že Trump získá dostatek delegátů, aby si nominaci pojistil. V opačném případě bude kandidáta vybírat republikánský kongres, který nebude ve snadné pozici. Republikánům myslím nezbyde než potvrdit Trumpa. Trump má obrovskou podporu mezi lidmi, stal se tváří letošních voleb a jeho odstavení by jen přililo do ohně anti-elitářské rétoriky. Lidi by proti novému kandidátovi předem popudili a především Trump hrozí tím, že by kandidoval sám. Nevyhrál by, ale nový republikánský kandidát také ne. Trump je tedy jedinou možností, je to však kandidát, který svými výroky už předem naštval většinu Američanů. Jeho chybou bylo, že svoji rétoriku neupravil v době, kdy už měl zajištěný tábor příznivců, vítězil, ale klání stále ještě začínalo a na jeho kontroverzní výroky se mohlo zapomenout. Trump místo toho parafrázoval Duceho a otálel s distancí vůči kukluxklanu. Jeho kampaň je postavená na několika stále opakovaných tezí, což pro hlavní volby nebude stačit. Nutno však sebekriticky přiznat, že to jsem si myslel už u republikánských primárek.

Birdman a performance

Už dlouho jsem chtěl psát o Birdmanovi, kterého jsem viděl několikrát, ale už uplynula dlouhá doba a vím, že delší článek asi nenapíšu. Chtěl jsem ale přesto zaznamenat, co mi během sledování filmu došlo. Diference, se kterou přišel Habermas, mezi instrumentálním rozumem a lidským Lebensweltem, přestala být určující. Instrumentální rozum je tak říkajíc mimo hru. Právě o hru totiž jde. Novým Nemesis je performativita – tendence žít své životy sebeprezentací, hrát sám sebe jako herci hrají role. Vláda Facebooku je toho nejzářnějším příkladem. A co je druhý element do dvojice? Přece autenticita!

Je to nějaká změna pro sociologii? Vždyť by se dalo říct, že Goffman tohle říkal už dávno. Dlouho byl sice outsiderem, ale v devadesátých letech se stal jedním z nejcitovanějších autorů. Pro takového Giddense byl velmi podstatný. A přece si myslím, že změna, o které mluvím, ještě tak úplně pochopena nebyla. Možná měl pravdu Baudrillard, že ta nová mediální realita už vlastně není sociologická, že popírá samotný základ, na kterém je obor založen. Stal-li se svět tím, co jde pokaždé znova zahrát, jaká pak řeč o politice, ekonomice, sociální stratifikaci atd. ? Jako nadějná možnost mi v této situaci přijde použít koncepce, které sociologové, myslím tu obzvláště Durkheima, používala ke studiu náboženství. Je to motiv úpadku modernity do mýtu, rituálu, návrat k obětem atp., o němž psal už Adorno. Souvislost vidím třeba na amerických volbách, kterou jsou velmi divadelní, ale zároveň velmi symbolické, ritualizované. Ostatně jsem o tom už psal. Všechno je třeba ještě dost vyjasnit. Zatím jsou to jen dojmy. Chce to přečíst pořádně Baudrillarda. Je důležitejší než Goffman.

Primárky po megaúterý

Zdá se, že je opravdu rozhodnuto. Napadla mě ale jedna věc. Trump určitě získá nejvíce delegátů, ale co když nezíská nadpoloviční většinu. Mohli by se ti zbylí delegáti proti němu spojit? Nevím, neznám dost dobře systém amerických voleb a je pravda, že by bylo zvláštní, kdyby o tom nespekulovala média.

Jsem zvědav, jak se hlasy přerozdělí po odchodu Rubia, ale nemyslím, že to Trumpa ohrozí. Problém je v tom, že druhý nejvážnější kandidát Cruz je v podstatě stejně kontroverzní jako Trump. Nemůže tak fungovat jako kandidát pro všechny, pod nímž by se strana mohla sjednotit.

Zajímávé je také oživení kampaně Hillary Clintonové, které přišlo přesně ve stejnou dobu, kdy o šancích Trumpa přestal být pochyb. To není náhoda. Clintonová se dokázala profilovat jako anti-Trump, jako kandidátka umírněné jistoty. To, co se v porovnání Sandersem  jevilo jako nevýraznost, je najednou uvážlivá jistota, pevná půda odolovájící extremismu a sjednocující Ameriku. Silný moment, který se dá dále rozvíjet. Clintonové proti Trumpovi věřím!