Vít Horák

http://www.lidovky.cz/horak-zvolme-si-prezidentku-d19-/nazory.aspx?c=A170308_152737_ln_nazory_pev

V seriálu Bohéma vystupují herci. V každém seriálu vystupují herci, ale v Bohémě vystupují herci, kteří hrají herce. Herci hrají herce, kteří, protože jsou to herci, hrají. Přesto je to seriál zpodobňující historickou skutečnost, 30. až 50. léta na Barrandově. A je proto kontrolován, jestli skutečnost zobrazuje věrně, jestli někomu nekřivdí nebo nepřilepšuje. Není to dokument a přesto si z něj nelze dokumentární složku odmyslet. Spoléhá se na to, že všichni aktéři jsou historickými osobnostmi, které známe. Známe? Potkal někdo z vás Vlastu Buriana, mluvili jste s ním nebo ho alespoň viděli? Všechny ty, o nichž seriál pojednává, známe zase jako herce ve filmech. Je to jejich tvář, hlas a gesta, které spojují více rolí, v nichž jsme je viděli. Zosobněné masky, na které jsme zvyklí, ale pod něž nám není dáno nahlédnout. Herci jsou dnes díky televizi každodenními členy domácnosti, zábavní strýčkové, o jejichž minulosti, životě, pocitech, náladách nevíme nic. Nejsou to jen přízraky, které si nás ochočili? Je třeba zahnat strach, ujistit se o jejich plně profánní tělesné existenci. Je třeba udělat z nich lidi, kteří se ve své tělesnosti přímo koupou. Proto všechny seriály a filmy zpodobňující známé osobnosti kladou zvláštní důraz na zobrazení intimní sféru (viz třeba důraz na erotické scény ve filmu Masaryk). Pohled na intimitu slavných přináší uklidňující slast. Jenže touto slastí se jen silněji připínáni k tomu, co vyvolává její potřebu. Souložící Masaryk je zase jen role, která provokuje novou zvědavost, co se za ní skrývá. Souloží Roden stejně jako Masaryk, nebo to jen hraje? Kdo bude příště hrát Rodena jak hraje Masaryka? A kdo bude hrát Dlouhého, jak hraje Štěpánka, jak hraje Žižku? A rozlišujeme je vůbec? Sedí na koni na Vítkově Žižka, nebo Štěpánek? Zná dnes ještě mladá generace Zdeňka Štěpánka? Teď už ano, jako Dlouhého. Je to zábavná hra, která se hraje o to náruživěji, o co se touží po tom, aby hrou nebyla, aby dosahovala skutečnosti.

 

 

 

 

 

 

Z různých míst jsem zaslechl o kavárně/čajovně Antakarana v Ostravě-Zábřehu, a protože jsem měl cestu okolo, řekl jsem si, že tam zajdu. Myslel jsem si, že to bude podnik na náměstí a že je tak vyhlašený, protože je na dobrém místě anebo že je to prostě nějaký trendy podnik a vyniká tím, že je takových míst v okolí málo. No, byl jsem překvapen. Kousek od zastávky jsem se dostal do vilové čtvrti, jako někde na předměstí a na jednom takovém úplně obyčejném domě bylo napsáno Antakarana – centrum osobního rozvoje. A skutečně na vedlejší vývěsce si člověk mohl prohlédnout leták lákající na seminář přátelství s tibetskými miskami (?) nebo na přednášku „Jak utéct z Matrixu“. Antakarana mě začala lákat. Byly právě dvě hodiny a kavárna otevírala. Vešel jsem a seznal, že to vevnitř vypadá jako…. v centru osobního rozvoje, ale zase ne jako v astrologické apatice. Je to takový zvláštní mix esoteriky, wellness centra a moderního managerského klubu ála Jet Set. Esoterní halucinační obrazy kombinované s led osvětlením v převaze  růžové a tyrkysové barvy, k tomu strohé bílé židle potažené kůží a všude vodní dýmky. Jelikož se otevíralo, kavárna byla prázdná, zato byla z poloviny posetá rezervačními cedulkami. Od čtyř bývá prý plno až do zavíračky v deset, říkala slečna servírka. Nemůžu říct, že jsem chápal, co je na tom místě tak přitažlivého. Ale přesto je zde něco zcela výjimečného – křesla. To jsou snad nejpohodlnější křesla na světě, vypadají sice jako z kanceláře, ale při sezení se automaticky rozline čajovnický zevl pocit („Necháme to na zítra“) a dostáváte chuť přinejmenším na vodní dýmku. Sedí se tam příjmemně.

Po delší době jsem zavítal na sociologickou konferenci. Konala se v Praze a pořádala ji katedra sociologie na filosofické fakultě. Překvapilo mě, jak profesionálně byla organizovaná. Blížila se spíše mezinárodním konferencím, byl tu tisk, výzkumné agentury se svými interaktivními stoly i gruzínské občerstvení. Zajímavé je srovnání s konferencí Evropské sociologické asociace, která se konala před rokem a půl také v Praze. Nemyslím teď ani kvalitu organizace ani kvalitu příspěvků, jako spíš obsahové a názorové vyznění. Tehdy na konferenci celeevropské se stále dokola opkaovalo, že sociologie není dost kritická, vyzývalo se k boji proti kapitalismu atp. Odnášel jsem si představu, že sociologie se definitivně přiklonila ke své angažované podobě. Letošní česká konference  vyzněla úplně jinak. Možná jsem měl jen smůlu, ale nevzpomínám si ani na jeden ryze angažovaný příspěvek. Důraz se kladl na něco jiného totiž na vědeckost. Opět nevím, jestli jsem měl takové štěstí, ale podařilo se mi vyslechnout hned několik příspěvků, v nichž referenti dost otevřeně kritizovali sociologii za to, že přináší banální nebo inkonkluzivní závěry. V jednom případě dokonce mezi publikem seděla autorka knihy, jejíž obálka defilovala v jednom slidu jako příklad banality současné sociologie. Nebylo to sice řečeno nijak konfrontačně, ale přesto velice zřetelně. Vždycky mi připadalo, že na konferencích se vyjadřuje až křečovitá ohleduplnost a neustále se vyajdřuje  vnitroborová solidarity. Nepamatuju se, že by na konferencích probíhaly nějaké vášnivé spory. Naopak, i když je jasné, že má dotyčný opačný názor, většinou v reakci svého protivníka stejně chválí. Často mi to připadá pokrytecké, ale tady jsem si zase říkal, jestli to není až příliš radikální obrat.

Došla mi taky věc zvláštní a nečekaná, vzhledem k tomu, jak si chronicky stěžuju na nadvládu výzkumníků v sociologii, a sice, že sociologická teorie požívá neobyčejně velkou vážnost. Obě dvě hlavní přednášky byly velmi silně teoretické až filosofické a jsem si poměrně jist, že jim většina lidí v sále nerozuměla. Konference sama pak začínala dvěma teoretickými sekcemi za sebou. Na začátek konference přitom přijde vždy nejvíc lidí a organizátoři to vědí. Řazení sekcí jistě není náhodné. Možná je to důvod k radosti, ale ono to je jen taková fasáda. Většina sociologů je vůči teoretizování rezistentní (ke své práci to vůbec nepotřebují) a hlavně stagnuje sama teorie. Za posledních třicet let se nestalo téměř nic. Ale na teorii asi stále ulpívá pel vysokých (a zašlých) ambic sociologie s jejími elegantními systémy. S teorií se žije sen o velké přehledné a překlenující sociologii.

Přesto se ukazuje ještě jedna věc, které se moc nevěnuje pozornost. A sice, že teorie v situaci fragmentarizace sociálních věd je vlastně jedinou půdou, na níž se mohou různě tematicky orientovaní sociologové setkat. Získává tak význam spíše komunikační. Podobnou roli má myslím metodologie.

 

Kapitán Brejk je můj kamarád z Německa. Jmenuje se Dieter, ale to zní blbě, tak se mu říká jinak. Pracuje v centrále Kauflandu v Neckarsulmu, to je v Bádensku, kde jsem byl na stáži asi před dvěma lety. On je šílenec do módy a bylo mu líto, že nemá žádný Kauflandí oblečení, samozřejmě nebude nosit to, co mají běžní pípáci, chtěl něco na úrovni, haute kultúr, ale kde to vzít. Mimochodem příjmením se jmenuje Schwarz a zakladatel Kauflandu se jmenoval taky Schwarz. Prý je to v Německu časté jméno. No tak já jsem mu ze srandy nabídnul, že mu to oblečení navrhnu a nechám ušít, což jsem skutečně udělal, přestože to bylo dost drahé. Už to mám vlastně hotový delší dobu, ale on teprve teď přijel do Prahy. Měl velkou radost Dieter. Pak nás napadlo, že bychom mohli spolu jít do Kauflandu, jak jsme občas chodili do Kauflandu v Německu, a to oblečení vyfotit on the spot. Tohle je výsledek, módní přehlídka přímo v Kauflandu, cool cool geil hitler it is cool, akorát, že nás tam málem nepustili, on jim něco vysvětloval Německy, oni nerozuměli a taky by je asi nenapadlo, že jim přijede manager Kauflandu z Německa až k nim na Spojovací, ale teda nemuseli být tak nepříjemní. Kámen úrazu byl, že jsme chtěli fotit, což se tam nesmí. Brejk to sice věděl, ale myslel, že bude mít výjimku, když je z firmy. Byl naštvaný a vykřikoval něco, že to by se za jeho dědy nemohlo stát. Nakonec jsme fotili inkonginto při nakupování a šlo to docela dobře. Brejk přitom nenápadně kontroloval kvalitu zboží (zjištěno několik rozbitých umělohmotných popelnic) a zaměstanců (všichni milí až na paní na informacích, která jen pořád opakovala „Neexistuje“). Ta paní už v Kauflandu prý nepracuje. Udělal jsem výběr fotek a tady je:

 

 

 

A ještě tři stylizované:

a nakonec PF 2017:

Včera jsem na nádraží zahlédl nový typ hipstera, kterého jsem si všiml už v létě. Jeho poznávacím znakem je dlouhý tenký plášť, něco mezi baloňákem a trenčkotem, a lehce zanedbaný vzhled. Jak jsem pochopil, chodí tak oblékaní hlavně umělci. Vlastně je to už několikáté vtělení hipstera. Začalo to těmi hubenými kluky v tenkých džínách. Vypadali nějak takhle:

To byla docela dlouhá fáze v době, kdy se o hipsterech ještě moc nemluvilo. Potom přišel lumbersexuální horal s vousy, v mnohém naprostý opak rachetického hocha z města.

Jenže postupně se důraz na vous ála pecen chleba přestal tolik zdůrazňovat. Někteří hipsteři tohoto typu k tomu nosili vlasy v drdolu, až někoho napadlo si vlasy pod tím drdolem oholit a byl z toho samurajský účes, který se rozšířil takřka pandemicky. Lumbersexualita se postupně oslabovala, samurajský hipster zjemnil a začal působit spíš metrosexuálně. Připomíná mi vlastně dřívější vlnu office punkáčů.

No  a dnes je to komplikované, protože hipsterství se rozředilo a rozšířilo. Uvidíme, jestli se ten hipster s pláštěm prosadí. Mezitím také zdá se mi vadne coolness hipsterské plátěné tašky, nosí se ty retro baťohy a taky ty vakovité malé. Třeba ještě přijde doba bondyovské igelitky:).

Tenhle nový časopis jsem viděl prodávat na poště. Skvěle ilustruje jeden důsledek teze, o níž jsem psal minule. Začíná-li společnost až s novověkem, pak to taky znamená, že všechny vývojové typologie, které sociologie má, jsou možnostmi společnosti soudobé. Společnost se například nazývá moderní a vymezuje se vůči společnosti tradiční, resp. domnívá se, že ji překonává. Volí se progresivní podoba společnosti oproti konzervativní, ale to jen proto, že tento výběr je aktuální, politiku v osvícenství definoval od počátku ve Francouzském parlamentu. Ve skutečnosti je „tradice“ stejný vynález jako společnost. Jsem přesvědčen, že to platí o všech označeních, které měly zastupovat starší epochy, a platí to třeba i o Weberových typech jednání. Všechny čtyři typy, včetně jednání tradičního a afektivního, jsou možnostmi, před kterými stojí novověký člověk a nikdo jiný.

A na tomhle časopisu je dobře vidět, jak moderní a to domněle premoderní stojí vedle sebe. Je to časopis, tiskovina typická pro moderní rychlý městský život, je to navíc nový časopis se svébytným designem, novinka, která má nalákat svou nevšedností. Zároveň ale prezentuje náklonnost ke starému, tradičnímu. Na obálce vidíme paní oblečenou ve stylu tak čtyřicátých let, která je navíc i dobově nakreslená. Časopis se jmenuje Kreativ, navzdory tomu neprezentuje žádné originální výtvory, ale naopak návrat ke starému dobrému, které už tu máme skoro sto let. Být progresivní tedy zřejmě znamená být tradiční. Nad nadpisem stojí ještě několik hesel, které přidávají další ingredienci, se kterou se modernita prý dávno vypořádala – autoritu. Všechny čtyři věty jsou formulovány v rozkazovacím způsobu. Obálka časopisu bez okolků nařizuje, co se má udělat. „Tvořte“ a „Užívejte si“, skoro se mi chce dodat „Buďte spontánní!“ nebo „Neposlouchejte příkazy!“. Je to sice srandovní, ale myslím, že to jenom ukazuje, jak srostlé dneska ty moderní a tradiční ingredience jsou. Něco pododobného by se našlo na většině reklam, v prohlášení politiků, v televizních pořadech, filmech, prostě všude možně. Nedá se myslím už spoléhat na to, že tradice jsou reziduem, které se podaří překonat (jak doufají progresivisté), a nebo že novinky nás přestanou bavit a vrátíme se k tomu starému dobrému (jak doufají konzervativci). Obojí tu je a bude a obojí je dnes tak srostlé, že to snad vypadá, že jsou to jen dvě strany toho samého.

Už dlouho se zabývám tezí, kterou asi nebude lehké prosadit. Přesto je pro mě vlastně už samozřejmá a přemýšlím spíš o tom, jak ji vysvětlit a jak dovodit její význam. Zní asi tak, že společnost není samozřejmá, že má své dějiny a že tedy byla doba před společností a že společnost tak jako vznikla může i zaniknout. Současně se to dá říct také tak, že společnost je něco, co bylo kdysi vynalezeno nebo ustaveno. Teze v dnešní sociologii všudypřítomná („realita je sociálně konstruovaná“) se vlastně obrací – společnost sama je konstrukcí. Obtíž této teze spočívá v tom, že se velmi snadno dá přeložit do standardního sociologického diskurzu. Říci, že společnost sama je konstruovaná, může být banální – samozřejmě, že sociální normy jsou konstrukce. Tak to ale nemyslím. Tím, co je vytvořeno, je společnost jako taková, ne pouze její „náplň“ – sociální normy. Chápeme velmi dobře, že třeba demokracie má svůj historický počátek, že vznikla někde a někdy. Ale se společností je to podle dosavadního úzu jinak. Můžeme se vracet do minulosti jak daleko je to jen možné a vždy budeme nacházet společnosti, pouze se jim budou dávat zvláštní označení jako tradiční společnost, primitivní společnost nebo společnost lovců a sběračů. Nikdy se nedostaneme do nějakého stavu před společností, ledaže by byl zcela vyfabulovaný – něco jako když Robinson poprvé potká Pátka. Přitom jistě nejsem první, kdo takto uvažuje o jevech, které se na první pohled zdají univerzální.  Michel Foucault jako historický kontingentní představil duševní nemoc, sex a dokonce i člověka samého. Představil je jako ideje, které svého času vešly v platnost až začaly být vnímány jako skutečné a univerzální. Proč bychom potom takto nemohli uvažovat o společnosti?