Vít Horák

V březnu jsem navrhoval (LN, x.y.), že bychom měli v příštích volbách zvolit prezidentku. Jak to vypadá prognóza nevyšla. Co víc, když si otevřete obálku s volebními lístky, zdá se, že se na nás v tomto ohledu zkouší nějaký exorcismus. Máte tu devět kandidátů a první informace, kterou o nich dostanete, spočívá v tom, že jsou „muž“. Muž, muž, muž, muž, muž, muž, muž, muž a muž, devět krát muž. Tedy aby byl výběr pestrý. Je-li tato informace na prvním místě a je-li tak důležitá, pak se tu také otevřeně a bezelstně dosvědčuje, že výběr je nekompletní nebo to snad vůbec žádný výběr není. Zrovna tak je možné, že jsme to jen špatně pochopili a že se ve skutečnosti po nás chce víc než jen vhodit volební lístek. Nespočívá snad výběr v různých kombinacích těch tří písmen? Neměl by si každý přeskládat, že chce třeba „umž“ nebo „žum“? Anebo je to chyták a my máme ve skutečnosti doplnit chybějící, tedy „ženu“? Na každém volební lístku se uvedením pohlaví dokládá, že možnost je dvojí. Když jedna chybí, není takový problém ji tam dopsat. Nakonec vždycky máte na výběr.

Abyste rozuměli, jestli je někdo označen muž anebo žena nemusí být nijak zvlášť vypovídající, jenže co máme jinak na výběr. Lidi, kteří půjdou k volbám, lze rozdělit do mnoha různých kategorií, stejně tak kandidáty. Představuji si, že kandidát na prezidenta, kterému chci dát hlas, protože mi je jako kandidát blízký, by zároveň měl být schopen oslovit všechny ostatní. Miloš Zeman vyhrál proto, že přesvědčil polovinu lidí, na úkor té druhé poloviny. Jenže to je bohužel pořád víc než nabízí ostatní kandidáti. Jak to vypadá tak nejvážnější alternativou se stal Jiří Drahoš, ale nechápu, proč se k němu někteří tak upínají. Je to muž bez názoru, muž nekonfliktu (tady ten klausismus sedí!), jehož jedinou kvalifikací je, že má titul. Opravdu to stačí? Dává to stejný smysl jako kdyby na prezidenta kandidoval Jaromír Jágr, protože má titul mistra světa v hokeji. Jágr prezidentem by asi byl většině Drahošových voličů k smíchu. Sami se ale chovají stejně. Myslím si, že úřad prezidenta by měl být obsazen někým, kdo se dlouhodobě alespoň v nějakém smyslu občansky či politicky angažuje, proto jsou známé a jasné jeho názory a postoje k věcem veřejným. Vždyť akademické tituly mají u nás i fašisti, komunisti nebo pitomci! O čem to vypovídá?

Ani od ostatních kandidátů si nelze mnoho slibovat. Plakáty Michala Horáčka vypadají jako reklama na Michala Horáčka. Solárko zřejmě nestačilo, proto byl pro jistotu použit ještě efekt černobílé fotografie. Není nakonec tenhle kandidát právě toto – něco jako svá vlastní fotografie? Může to oslovit více lidí než jeho fanoušky? A koho může oslovit ten tajemný pán s úsměvem Mony Lisy a saténovou kravatou? Jak vidno, volit jej budou městské křesťanské kruhy. To je zoufale málo. Čím může oslovit třeba manuálně pracujícího z pohraniční vísky? Takhle bychom mohli pokračovat dál, všichni kandidáti jsou příliš úzkoprofiloví, a proto nepřesvědčiví. Nemohou být seriózní volbou, to znamená volbou, kterou mohu učinit s čistým svědomím a vědomím, že by jej mohli volit i druzí, ode mě naprosto různí lidé. Seriózní volba je jen kolektivní volba, protože jeden hlas sám nic neznamená. Jestli si máme zachovat pocit, že je možné vybrat dobře, nezbývá než v první kole dosvědčit, že současný výčet není kompletní a že nezáleží na poskytnutých kandidátech ale na těch, kdo je volí. Nezbývá než zapojit tvůrčího ducha a v prvním kole dopsat na lístky, co tam chybí. Kdyby přece jen kandidovala žena, bylo by jistě taky mnoho důvodů, proč konkrétní kandidátku kritizovat. Když nekandiduje, lze to brát jako výhodu. Je to volba čisté možnosti, ukrývající se v té druhé polovině občanstva, kterou jsme nevyužili, volba naděje anebo volba pro volbu samotnou, pro pocit, že si ještě vybírat můžeme a že je to nakonec vždycky v našich rukách. Ruce umí i psát a kreslit! Volte prezidentku!

(předchozí verze textu prý vyjde zítra v LN)

Průzkumy volebních preferencí výsledek předpověděly opět mizerně. Občas to nabíralo až komických rozměrů, když na TV Nova čekali v sobotu na čtrnáctou hodinu, aby slavnostně odhalili průzkum natolik aktuální, že kvůli zákonné lhůtě nemohl být zveřejněn. Na druhém a třetím místě se tu umístili Komunisté a SPD. Vzápětí ve studiu svoji z průzkumů opsanou předpověď prozradil veřejnosti nepoučitelný Jiří Paroubek. Dával si na čas a své predikce sděloval rozvážně. Bylo třeba jemného politického citu a soustředění, aby odhadl, jestli Sociálně demokracie má na třináct nebo už čtrnáct procent.

Věc lze samozřejmě i obrátit. Všechny průzkumy podávaly obrázek ve skrze správný, protože predikovaly vítězství ANO. Potřebujeme však výzkumné agentury, abychom se dozvěděli toto? Nemusel tohle čekat každý, kdo jen trochu sleduje naši politiku; stejně jako vážné šance Pirátů a úspěch SPD? Dovedu si představit, že žiji na druhém konci planety, o ČR jsem v životě neslyšel a rád bych zjistil, kdo může ve volbách uspět. Dobrá, pak mi průzkumy pomohou. Člověku, který českou politiku sleduje, nic navíc nepřinášejí, resp. mohou ho pouze zmást, když se na ně spolehne. O tom, že průzkumy jsou založené na iluzi a že ve skutečnosti měří jen to, co si samy vytvoří, jsem psal už po amerických prezidentských volbách (článek Továrna na preference v LN). Mezitím jsem si všiml, že jejich autoři dále rozvinuli argumentaci, který má opakující se omyly zdůvodnit. Jde samozřejmě o to, aby chyba byla na straně (iracionální, labilní, nepředvídatelné) společnosti, nikoliv průzkumů. Argumenty jsou v podstatě dva. S prvním přišel Jan Herzmann po prvních prezidentských volbách. Úspěch Karla Schwarzenberga si vysvětlil dynamikou preferencí. Jeho průzkumy byly v podstatě správné, pouze byly dělané s jistým zpožděním a nemohly tak zachytit rychlý nástup kandidáta TOP09. Navíc je tu ona zákonná lhůta, která znemožňuje, aby průzkumy byly úplně aktuální. V posledních průzkumech bylo patrné, že Schwarzenberg jde nahoru a kdybychom toto považovali za začátek hyperbolické křivky, k výsledku bychom zhruba dospěli. Tento příběh ale vznikl jen tak, že se preference považovaly za skutečnost a pak se narýsovala úsečka mezi preferencemi a konečným výsledkem. Je to interpretace ad hoc, která se tehdy hodila. Kdybychom takto měli interpretovat tyto volby, muselo by mít ANO okolo deseti procent. Průzkumy totiž ukazovaly zlom rostoucího trendu jeho preferencí. O ČSSD se naopak na základě průzkumů psalo, že se „odrazila ode dna“. Ono dno čítalo okolo třinácti procent. Je přitom pozoruhodné, jak tyto zprávy přebírají komentátoři a hned začínají vymýšlet argumenty, proč byl tah Zaorálkem dobrý nápad. Nejzajímavější na průzkumech je dost možná to, jak formují veřejnou debatu, ale to už je za rámcem tohoto článku.

Druhou argumentační strategii použil Jan Hartl ve zmíněném volebním vysílání TV NOVA. Dnešní volič je podle něj emotivní a těkavý. Vše se tedy může změnit na poslední chvíli a včerejší preference nemusí platit dnes. Takhle se dá zdůvodnit jakýkoliv výsledek průzkumů. Ve skutečnosti ale i tato argumentace říká něco víc, než jen to, že lidé jsou nepředvídatelní. Pokud by lidé byli takto nestálí, stoupal by význam kampaně. Jestli by se všechna rozhodnutí dělala na poslední chvíli, bylo by zásadní, kdo bude nejvýraznější v posledních dnech před volbami. Nahrávalo by to stranám, které by voliče dokázaly zburcovat na zcela aktuální téma. Takové případy se samozřejmě mnohokrát staly, ale tyto volby k nim spíše nepatří. Je to patrné na úspěchu ODS, která si pozici budovala dlouhodobě a pomalu. Naproti tomu neuspěla TOP09, která svou kampaň emocionálně gradovala rázným „Tak dost!“ a snažila se vyvolat dojem, že teď jde o všechno. Úspěch Andreje Babiše, na rozdíl od předcházejících voleb, také nebyl jen marketingový. ANO v kampani neříkalo nic překvapivého. Babišova politika je jak svým stylem tak obsahem dostatečně známá. Proč by tohle měla či alespoň musela být nějaká emotivní reakce na poslední chvíli? Dlouho známý je i Okamura, dlouho známé a vlastně stabilní jsou i obavy z migrace.

Věc mě mrzí, protože průzkumy jsou ve veřejném prostoru v podstatě jedinou tváří mého oboru. Jestli tento text čte nějaký středoškolák, který uvažuje o studiu sociologie, ať si prosím nemyslí, že toto je vše! Sociologie je myšlenkově bohatý obor, který nabízí víc než jen čtení procent. Pěstuje či by měl pěstovat spíš opak, nedůvěru vůči takovému pseudointelektuálnímu kouzlení.

(LN, 25. 10. 2017)

Volby skončily víceméně očekávatelně s jednou podstatnou výjimkou. Počítalo se s tím, že ANO sebere hlasy pravicovým stranám, ale nepočítalo se s tím, že je bude brát těm levicovým – ČSSD a KSČM. Přitom je to docela logické, když se ty pravicové proti Babišovi vymezovaly, zatímco levicové strany méně a až dodatečně. Patrné je to ve výsledcích třeba Ústeckého kraje, který vždy volil levicově, kde má Babiš skoro 40 procent.

Třicet procent ANO jsem opravdu nečekal. Je zřejmé, že toto jsou hlasy jakéhosi protestního středu, který má dost tradičních stran, ale Okamura je na něj už moc. Naopak druhé místo ODS mě nepřekvapuje. Bohužel ten odstup je tak velký, že to příliš význam nemá. Ale v povolebním vyjednávání budou muset strany své pozice výrazně přehodnotit a vůbec není jisté jak to dopadne. Všichni se vymezovali vůči Babišovi, ale teď to jinak než s ním nepůjde.

Pro mě je ještě zajímavý výsledek s ohledem na odhady průzkůmů, které zase a znovu byly úplně mimo. Nejen to. Interpretace, které dávají lidé jako Jan Herzmann jsou také mimo. Není to žádné vítězství emocí nad rozumem. To je vysvětlení, které tak akorát ladí do jejich schémat. Kdyby to tak bylo, tak by ODS, tedy strana dlouhodobé kampaně, která na emoce sázela nejméně, neskončila druhá. Proč by přesun od Komunistů, strany, která má voliče tradiční a stabilní, měl být založen na nějaké okamžité změně nálady? Mimochodem, vždy se říkalo, že preference Komunistů jsou podhodnocené, protože se je lidé bojí přiznávat. Celé je to komedie. Je to prostě tak, že průzkumy preference neměří, ale vytváří. Výsedek voleb ani nelze brát jako výsledek trendu, což je druhá používaná interpretace. Trend, který ukazují průzkumy, je trend preferencí, které tyto průzkumy prefabrikují, ale ne výsledku voleb.

Chtěl jsem zdokumentovat i volební kampaň v Ostravě, protože tam to vždy vypadá jinak než v Čechách, a proto taky výsledky voleb pravidelně Pražáky překvapují. V Ostravě se ale asi šetří, k vidění jsou jen malé plakáty nalepné na zastávkách a taky na těchto panelech (dole), které jsou ve městě různě umístěny. Billboard jsem viděl snad jen jeden. Přesto si lze všimnout pár specifik. Obě levicové strany jsou nejvýraznější. Suverénně nejvíc plakátů má Sociální demokracie. Luboš se vyskytuje nezřídka v rodinkách po třech i pěti kusech. Jak jsem psal už minule, přijde mi letos kampaň ČSSD mimořádně dobrá. Zde na fotce sice Sociální demokracie chybí, přesto i tady je poměr sil patrný. Pravicové strany si dovolí jen jeden plakátek, zatímco Leo Luzara tu máme dvakrát. Jaký rozdíl oproti Praze, kde na stožárech visí Marta Semelová a Dolejš jen z povinnosti, jako pokaždé. Každé volby titíž ve stejné úpravě. Na těch plakátech stárnou a asi i umřou. Každé volby bez snahy přitáhnout voliče, oslovit úderným heslem, přijít s novým tématem. Ne tak v Ostravě! Leo Luzar na první pohled působí akčním dojmem, má nakročeno jako by si sundaval sako a chtěl se dát do díla, s potměšilým výrazem, obklopen červenou barvou vypadá jako luciferův manažer, který je schopen vše zařídit. Taky nejsou k vidění jen jeho plakáty s heslem, ale i plakáty programové, kde se vypočítává, CO všechno zařídí. Trochu mě překvapuje, že Komunisté nevytáhli kartu bezpečí a obrany domácích jistot před cizáky, kterou taky umí a která by se letos hodila. Pouze lehce naznačují, jak je vidět na plakátu. Na Okamurově příkladu se přitom ukazuje , že lze i přitlačit a jak to zatím vypadá ne bez úspěchu.

Pravicové strany jsou tak jako každý rok slabší, avšak o něco méně pasivní než levice v Praze. Výraznější se mi, opět jako pokaždé, zdá KDU, která asi těží ze silnějších tradic náboženství. Ostrava je v rámci Moravy specifická, ale i zde působí vliv křesťanství silněji než Čechách, alespoň se mi to tak zdá. Jakto vypadá, tak platí, že strana má tím výraznější a rozsáhlejší kampaň, čím víc hlasů v regionu čeká. Přitom by to mohlo být i naopak. Strany by si taky mohly říct, že ve „svých regionech“ mají hlasy pojištěné a naopak by se soustřeďovaly na ta místa, kde mohou hlasy jen získávat.

Nejcizeji zde jednoznačně působí TOP09, ale také třeba Zelení, které nebylo vidět vůbec. Letos marketingově aktivní Piráty jsem taktéž vůbec nezaznamenal! U pravicových stran mi chybí pokus o zachycené specifikých problémů regionu. Viděl jsem jen tatáž hesla, která jsou ve zbytku republiky. Ale to, co platí v Praze, v Ostravě uspět nemusí. Na obrázku je taky vidět, že hesla TOP09 a Starostů jsou v podstatě stejná. Jiné jsou pouze postavy. Zde v případě ODS paní, která vypadá jako transvestita (ještě lepší je vydání v nadživotní velikosti, které je na náměstí) a za TOP09 pán, který zase vypadá jako loutka. Ale viděl jsem ještě happening TOP09 na náměstí, kde hrál pán kytaru Kryla a jenden handicapovaný kandidát mluvil o tom, proč kandiduje. Bylo to sympatické, i když se nezdálo, že to někoho zajímá. Ale přesto – Kryl je místní a zdravotní postižení se potenciálně týká každého. Je to lepší než hesla o státě, který má stejně centrum 300 km daleko.

Naplno začíná kampaň před říjnovými volbami do sněmovny. Brzo se budou konat i prezidentské volby, ale ty zatím téměř jako by nebyly. Přitom si pamatuju, jak před minulými volbami už na začátku léta na každém rohu visel Jan Fischer a podpisy sbíralo dalších 5-8 kandidátů.

Hodnotit plakáty je ošidné, protože i úspěšná marketingová kampaň nemůže zajistit vítězství. Například plakáty a placky se Schwarzenbergem se staly proslulé, ale přesto nevyhrál. Letos jsem si uvědomil, jak plakáty mohou jen navazovat na to, co politici dělali v uplynulém období. Mohou mnohé zdůraznit, vypointovat nebo i nadsadit, ale nedá se tak snadno vytvořit politika z ničeho jenom tím, že se obsype země reklamou.

Udělal jsem pár fotek. Nemám zde všechno. Například mi chybí Okamura, který ale podle mého názoru má dobrou šanci, protože v donedávna dost zaplněnému poli stran, které svoji politiku založily na radikálním odporu vůči uprchlíkům a EU, zůstal skoro sám. Nemám taky Realisty, jejichž úspěchu naopak nevěřím. Měla to být poněkud racionálnější protiuprchlická varianta, ale její nástup se nepovedl. Nepovedlo se navázat na Robejškovy pregnantní výstupy v televizi. Očekávání bylo na podzim velké, ale tenhle kapitál se prohospodařil, nic dalšího nepřišlo. Povedené nejsou ani plakáty, které sází na odkazy k rodině (hesla „Pro mámu“, „Pro děti“ apod.). Tahle hesla jsou velmi obecná. Robejšek měl podle mě šanci v případě, kdyby se mu podařilo využít tu protiuprchlickou tematiku, resp. ukrást si ji pro sebe. Nejde ale vytvořit konzervativní stranu jen pomocí plakátů a za půl roku.

Chybí mi taky ODS, která sice nemá plakáty nijak výrazné, ale má jich dost a hlavně myslím, že se podařilo představit ji jako stranu bezpečně ukotvenou v pozicích takového toho maloburžoazního konzervativismu. Je to výsledek dlohoudobé Fialovy práce. Sice velmi pomalé a nenápadné, chcete-li výrazné, ale myslím, že nakonec bude efektivnější než si mnozí myslí. Již se mi zdá jisté, že skončí lépe než TOP09 a bude hlavní pravicovou stranou, a nedivil bych se, kdyby soupeřila o celkové druhé místo.

A teď už fotky:

ANO mělo vždycky velmi dobré kampaně, ale tato se mi nezdá tak povedená. Je až příliš defenzivní, zřemě kvůli obavy z toho, že zapůsobí Babišovy aféry. Proto už Babiš na plakátech není tak dominantí osobou jako dříve. Dřívější typická forma plakátů ANO byla nějaká neznámá žena a za ní Babiš jako takový tatík, který ji kontroluje v pozadí. Nevím, jestli to je náhoda, ale zdá se mi, že žen je na plakátech ANO letos daleko míň. Jakoby se patriarchální role Andreje Babiše rozmělňovala mezi vícero osob. Místo samotného Babiše tu máme „týmy“ – např. tým Babiš – Stropnický. Strategie je zřetelná – pošpiněného Babiše očistit nekonfliktnějším Stropnickým a dalšími. K tomu hesla jako „Nenecháme se zastavit“. Vše předpokládá nějaký útok, ohrožení. Ale proč? Vždyť popularita Babiše u jeho příznivců nijak zvlášť nepoklesla. Myslím, že pro něj by bylo daleko efektivnější tvářit se jako by nic a dál pokračovat ve své ježíškovské roli rozdavače dárků a pána, co všechno zařídí, což by dál bralo voliče ČSSD. Myslím, že je to podobné jako u Zemana. Toho taky nepoškozuje, že mluví jako hulvát, oblokupuje se gaunery atd. Komu tohle vadí, Zemana nikdy nevolil. S Babišem je to stejné, komu vadí, už ho nevolí dávno. Je také zvláštní, že plakátů ANO je v ulicích poměrně málo. Vždycky byla jejich kampaň masivní. Nevím, čím to je. Nedostatkem peněz asi ne. Ale třeba přijde ještě nějaká další vlna.

ČSSD jsem po Sobotkově odstoupení odepisoval, ale její nová tvář není vůbec špatně koncipovaná. Už tu nejsou nesmyslná hesla jako „Pravda a bezpečí“. Jsou tu všem srozumitelná sociálně demokratická témata (zdraví, jistota v stáří atd.) a navíc tento Chovanec zdůrazňující bezpečí. To je dobrá volba. Je to zvláštní, ale i když by se zdálo, že bezpečí bude jedním z hlavních témat vzhledem k neustálým teroristickým útokům, zmiňuje ho jen málo stran. Z těch zavedenějších jsem si všimnul jenom ČSSD. To je myslím obrovsky prováhaná šance.

Zde je právě vidět, jak si strana může máloco počít, když za čtyři roky máloco vymyslela. Heslo „Neuhneme“ je sice dobré, ale může jenom rozvíjet image neústupnosti vůči Babišovi. Není v tom nic pozitivního, jako nebylo nic pozitivního v politice strany. Nepřinesla žádné téma kromě nesouhlasu s Babišem. Naprosto prováhala šanci vystřídat ODS jako hlavní pravicová strana. Zůstala v roli, kdy pro některé je pořád příliš pravicová, zatímco ti, co na pravicovou rétoriku slyší, budou zmateni, protože jediné, co za čtyři roky viděli, byl Kalousek, který dramaticky někomu vysvětluje, koho nemá rád. Hesla, která vidíme na plakátech se nedrží jen pravicových témat, ale mají širší záběr. Tady je vidět ekologie a viděl jsem i genderová hesla. Samo o sobě to vůbec není špatně, ale chybí tomu základ. Určitě se tímhle nepodaří přesvědčit feministky a vůbec voliče zelených. Ti mají vůči TOP09 nepřekonatelnou averzi. Ale konzervativnější lidé zase budou v rozpacích, co se jim to předkládá. Pravolevé rozlišení sice ztrácí význam, ale téhle podobě TOP09 chybí střed, který by určil její identitu a politiku. ODS si naopak právě toto dlouho buduje a myslím, že se jí to vyplatí. Pro TOP09 bude rozhodující, jestli se dostane do sněmovny. Nedivil bych se, kdyby propadla, ale tak jako tak bude muset přijít s razantní obměnou.

Byla pochopitelně velká chyba, že se těmto stranám nepodařila spolupráce. Profitovaly by z ní obě. KDU by dostala image strany, která vyrůstá z lokální úrovně, tak jak je to vidět na plakátech Starostů, a ti zase silného celostátního partnera. Takhle se asi Starostové neprosadí a KDU se stane jen marginální stranou. Sázka na dobré jádro obecních politiků vyznívá na prázdno bez zřetelné celostátní politiky. Řídit stát jako obec? Ale obec nevybírá daně, nemá vlastní obranu, mezinárodní politiku, neurčuje platy pro zdravotníky atp. Pak je výběr témat a tedy i hesel značně omezen.

Plakáty KDU přinášejí nepříliš konkrétní hesla. Škoda, že strana nezkusila posílit prvek, který je vidět na těchto menších plakátech. Mám na mysli konkrétní sliby. To se v letošní kampani příliš nevyužívá, vítězí stručná hesla. Samozřejmě je to nadsazeně ambiciózní a těžko splnitelné, ale přesto je daleko zřetelnější a představitelnější, když si člověk uvědomí, že by měl 130 procent platu, než když si na plakátě přečtě jenom „DOBRÝ UČITEL! ZODPOVĚDNĚ!“.

Poměrně výraznou kampaň mají Svobodní, o nichž od voleb do EP nebylo téměř slyšet. Přišli s dobrým nápadem, kdy kampaň má dvě fáze, nejprve plakáty s nápisem „Můžeme!“ a pak druhá fáze, v níž se dozvíme, co můžeme. Vtip je v tom, že o té druhé fázi člověk nejdřív nevěděl, takže se domýšlel, co že to můžeme, váhal, jestli něco nepochopil nebo je to celé nějaký omyl. Já jsem si myslel, že se tím „Můžeme“ imlicitně myslí odchod z EU. Bohužel ale ta hesla, která přišla potom nejsou moc dobrá a taky jsou podivně napsaná. Například „Můžeme méně úřadovat“, to přece nezní česky. „Můžeme být svobodnou zemí“ je zase nekonkrétní. Co to znamená? Odchod z EU nebo něco jiného? Svobodným především chybí silné aktuální téma, jsou příliš vázáni na odpor k EU a ještě po ekonomické linii. Tematizují tak například českou korunu („Můžeme zachovat českou korunu“), ale koho právě toto dnes zajímá? Jsou přece daleko palčivější témata.

Vlastně je to něco podobného jako u Svobodných – odpor k úřadům, příměs libertariánství, ale zde daleko lépe podané. Srozumitelná a navíc uderná hesla, se kterými se jen těžko nesouhlasí. Nabírají se tím i ti, kteří dříve o volbě Pirátů neuvažovali. Navíc je to kampaň nikoliv na billboardech v desetimetrové výši, ale kampaň v lidské velikosti. To se myslím taky hodí. Piráti by mohli být černým koněm voleb. Jistě mají větší šanci než Zelení, s nimiž budou mít podobné voliče. Jejich plakáty jsem také nezaznamenal na fotkách. Nejsou nijak výrazné a působí spíš jako reklamy na Matěje Stropnického. Nejen tím, že je na nich většinou vyobrazen, ale i hesly, které zní jako z dílny jeho komunální politiky.

Trendem celé kampaně jsou krátká hesla, někdy dokonce i samotné slovo. Celkově mi přijde kampaň dobrá a rozhodně nápaditější než za časů Paroubkových billboardových náletů za půl miliardy a Nečase v bílé košili s vyhrnutými rukávy.

 

Opakuju, že podle plakátů se špatně usuzují výsledky voleb, ale kdybych si měl tipnout, což dělám rád, ač ne vždy úspěšně, tak bych řekl, že ANO nevyhraje tak dominantně, jak se to zatím zdá. Ale nemá ho kdo vystřídat. Teď se píše, že ČSSD se odrazila ode dna, ale Zaorálek také nebude člověk, za kterým půjdou davy. Nevěřím, že se mu podaří nějaký výrazný obrat směrem nahoru. Komunisté jsou stranou, která má vždycky víceméně stejně okolo 10 procent. Úspěchu ODS sice věřím, ale maximum je asi druhé místo. Do sněmovny se dostane asi ještě KDU, TOP09 je na hraně, stejně jako Okamurovo SPD a Piráti.

 

Fotky z výstavy Jana Čenského v Zázemí:

 

Stěžoval jsem si, že móda v ulicích už není tak zajímavá. Jako protilék jsem zašel do Krymské na Korzo, které je každý rok takovou módní přehlídků hipsterů a různých jiných typů. Nejde samozřejmě o to vidět tisícátého hipstera s vousy, knírem a kostkovanou košili. Na Korzu se mi líbí, že zde lidi dokáží překvapit. Vždy bylo k vidění mnoho nápadité módy (ale taky i různých kapel, lahůdek a všeho možného). Každý rok sem ale chodí více lidí a už se mi zdá, že to, co je zajímavé, se ředí. Pořád je to svěží podnik, je tu znát náboj a celkově dobrá nálada. Kolik to jenom muselo stát úsilí, každý stánek se snaží nabízet nějakou specialitu, všechna možná piva, sezvat ty kapely. Ale přeci jenom tohle, co tak oceňuju, se letos otřásalo pod náporem množství. Ulice byla ráda, že to ustála. Vyfotil jsem pár obrázků, na kterých jsem se snažil zachytit pár zajímavých modelů. Nebylo jich dohromady tak mnoho, i tady platí, že se doba mění. Dnešní móda už není móda okázalých dandyů, ale spíš uvolněná, jednoduchá, vyjadřuje spíš chladný blazeovaný odstup (i v barvách: černá a šedá místo barev) než okázalost.

Pán v námořnickém kostýmku. Bohužel není moc vidět. Námořnické a vojenské motivy byly poseldní dobou v módě, ale jen okrajově, více se neprosadily. Snad kromě nášivek.

Tohle je současná podoba hipsterské módy (jestli to označení ještě sedí, ale já bych řekl, že ano). Zůstává hipsterská taška, vrací se rachetický typ, tmavé tlumené barvy. Typický je taky dlouhý tenký kabát podobný trenchkotu.

Tohle se mi líbí!

Opět tlumené barvy a tentokrát další hit sezóny, svítivě barevné tenisky.

Náhodná fotka, ani nevím proč jsem to vyfotil. Myslím, že slečna byla výrazně oblečená, ale není to vidět.

Nejlépe obelčený muž z celé Krymské, bohužel není to moc vidět. Měl krásné sako s vyšitými opakujícími se vzory (takové jaké se používaly na košile). Doba ale jinde, myslím, že to by jediný kluk s kravatou z asi pěti tisíc lidí.

Džínovina a baťužky je jistota – jaro 2017.

 

Pán, který rozdával letáky. Tady je patrný retro vliv ála New conservative, o kterém jsem psal minule, ale přece jen v poněkud avantgardním provedení.

Kombinace dlouhého tmavého kabátu a hipster tašky v dámském provedení. Napadá mě, že slečna vypadá trochu jako žena za pultem.

Oldschool hipster, ohrožený druh, jeho doba už minula. Byl tu taky jediný.

Proto se mi právě líbí Krymská, že když všichni nosí černou, tak se tu najde i toto. Nejhorší je, když všichni nosí to samé jako uniformu.

Loni jsem psal o tom, že bych rád fotil jarní módu, že první jarní dny vždy rozhodnou, jestli se pro tento rok móda změní a jak. Loni jsem taky psal, že jsem zklamaný. Nic moc nového nebylo k vidění. Pamatuju se, jak jsem tak před třemi, čtyřmi lety první jarní dny žasnul nad důmyslnými kreacemi a pečlivě sestaveným outfity. Nic, teď už se jen tak pomalu postupuje. Doba módního oživení byla výjimečná a krátká. Přesto to neznamená, že se nic nemění. To, co dřív platilo za hipsterskou módu, se demokratizuje a stírají se jasné hranice. Hipsterská móda se stala módou doby. V 70. letech se nosily zvonáče, teď se nosí hipsterské tašky, kostkované košile, lakované boty atd. Už to zcela ztratilo subkulturní ráz. Hipsteři byli vždycky jiní než ostatní subkultury. Například svou proměnlivostí. O tom už jsem tu psal. Nové je to, že přišla další fáze, která znamená tak trochu návrat ke kořenům. Původní hipster si vystačil s bílým trikem a úzkými černými džínami, pak přišly barevné fáze, dřevorubec, a teď je zpět černá, jenom černá. Proto současné hipstery nazývám černými hipstery, i když je pravda, že černá je barvou, která se toto jaro nosí univerzálně a všeobecně. Přišly první jarní dny, vůkol vše rozkvetlé a lid se zahalil do černé. Symbolem hipsterského zčernání je pro mě letenský klub Kobra, kde je v černé úplně vše, občas v šedé. Vždycky když tam přijdu, mám pocit, že tu sedí lidé speciálně najímaní, aby se sem hodili. Anebo se oblíkají speciálně jenom sem.  Kromě toho se rotrh pytel s roztrhanými kalhotami. Jistěže se nosily už mnohokrát dříve, ale dnes zažívají návrat opravdu velký. Jiné se dnes snad ani nenosí. Pak tu máme další trend, už dříve ohlašovaný, přenáší se důraz na doplňky, obzvláště baťohy a tašky. Hipsterskou tašku doplnil baťoh na šňůrkách, o kterém jedna respondentka prohlásila, že je to ten, co v něm nosila na základní škole přezůvky. Krom toho tu jsou ty kožené jednoduché baťohy s přezkami a ještě další, na které si teď nevzpomenu. Další trend, opět dříve ohlašovaný, jsou ponožky s pointou, jak jsem si to nazval, buď ostře barevné, se vzorem nebo něčím jiným. Asi to souvisí, když jsou barvy oblečení utlumené o to více mohou vyniknout ponožky. A kdo nemá ponožky, má alespoň barvené tenisky. V Kmenech jsou tenisky zvláštní subkulturou, ale dnes už barevné boty nosí skoro každý. Napadá mě, že ta tendence je vlastně obecná, vlastní oděv učinit nevýrazným a projevit se doplňkem nebo botou, zkrátka něčím, co už se tak úplně k člověku nepočítá, snad by se dalo říct, co by se dalo odhodit, kdyby přišlo na nejhorší a někoho to urazilo. Pro oblečení je vůbec typické, že lavíruje, nedává jednoznačnou zprávu o svém majiteli, hraje si s rozpory. Dick Hebdige si všímal punkáčů, kteří nosí svastiky, ale to samé se vlastně děje pořád dokola. Dnes je běžné je vidět křesťanské kříže a jistě je nenosí jen věřící.

Tady pár fotek:

Černá a džínové bundy pro hipstery taktéž typické. (okno Kobry)

Sedící mládež. Dost zřetelně je vidět, která barva toto jaro převládá.

Tady už téměř vyhynulý typ hipstera, ale zezadu to není tolik poznat.

Typické oblečení: Vše v černé až na barevné tenisky. Mládenec oblečen víceméně standardně, to se nosí už dlouho.

Man and woman in black. Pán má pěkné boty. Vůbec důraz na boty je poslední dobou patrný.

Kombinace džín a hipsterské tašky, ale zároveň není patrný žádný větší důraz na vzhled, je to takové polo- nebo čtvrt-hipsterství, kterého je teď v ulicích spousty.

Tohle je exemplář stylu, který jsem si před pár lety nazval New conservative. Je formálnější (sáčka, kožené tašky) a taky sahá ke starším vzorům (anglická móda první poloviny 20. století). Myslel jsem si, že po filmu Kingsman se tahle móda masově rozšíří, ale nestalo se. Občas se ale nějaký takový kluk či pán vyskytne.

Celá černá, ponožky s pointou a barvené tenisky.

 

Vynechám úvod, hra má podle mě toto základní sdělení: Je zrádné aspirovat na výjimečnost, na vyšší život duševně aristokratický. Nejhůře dopadnou ti, co mají trocha talentu, ale jinak průměrného ducha (nikoli nutně inteligenci). Člověk by měl být geniální úplně. Nedokáže-li to, neměl by být geniální vůbec. Pak je lépe nacházet míru života v poměrech okolního světě a žít ho, jak to přijde. Celá hra je vlastně praktickou filosofií, ale nakonec žádná praktická východiska nedává. Mezi postoji, které zosobňují jednotlivé postavy, si lze vybrat, ale jen mezi těmi postavami, které končí jako zkrachovalci. Je tu pan Obnos obdivující Napoleona a později své konto, je tu pan Shoř, dobyvatel dívek a žen, opilý básník Pulec a pan Kantorek oddaný vědě a práci. To všechno odpovídá možným životním orientacím, ale postavy, které obstály, jsou jen dvě: mystický člověk-bůh jménem „Odjinud“ a tetička pana Pulce. Odjinud je sám podle svých slov bytost výjimečná, jeden z milionu, který však ze hry postupně mizí. Zmizí ve chvíli, kdy měla naplnit jeho prognóza, kdy mělo přijít jeho životní vítězství a prohra všech ostatních. Mizí alespoň jako člověk, u nějž by se dalo poučit, jak si v životě vést. Stává se přeludem nebo snad Bohem, který se občas jako přízrak z ničeho nic objeví a z ničeho nic zmizí. K čemu je Klímova etická maxima „Staň se Bohem“ pro lidi, kteří se Bohem stát nedokáží? Nebude takový Bůh, zůstane-li mezi lidmi, nakonec vždycky směšný? Stojí-li cíl lidského života takto, pak je asi jedinou cestou sebeobětování. Odjinud ostatně ve zbytku hry působí taky trochu jako zmrtvýchvstalý Ježíš, o němž se pochybuje, jel-li to on, čili nic.

Tetička pana Pulce obstojí díky tomu, že se výjimečná být nesnaží, žije si svůj život trafikantky, a protože své ambice nemá, není jí zatěžko pomáhat druhým. Není v tom skrytá výzvu k altruismu. Tetička dává hodně, protože pro sebe potřebuje málo. Ale co s tím člověk s onou trochou talentu? Ten nepotřebuje málo, ale moc, aby jej mohl zušlechťovat a nechat rozvinout. Všechny zmíněné postavy se taky vyznačují lačností, pořád si stěžují, že nemají dost. Jenže takový člověk nemůže svůj talent, byť malý, prostě odložit. Když to udělá, tak zapře sebe sama. Tetička si zachovává čisté srdce, právě protože jhem talentu není obtěžkána. Z party spolužáků by se nestali lepší lidi, kdyby sami sebe omezili. Byli od počátku odsouzeni ke zkáze. Mottem, které si Aréna pro hru vybrala, je ostatně věta: „Nemožno člověku přestat být, čím je.“

Místo praktické filosofie tak máme nakonec jen typologii lidských charakterů v zásadě deterministickou. Ale k čemu vlastně? Aby si geniové potvrdili, že jsou opravdu tak jedineční, nebo zkrachovalci tak zkrachovalí? Nemyslím si navíc, že nejhůře končí ti, co svůj život zasvětili kariéře, vědě či básním, i když přesně v té podobě, kterou Klíma zachycuje, protože ty vždycky podrží dílo, které si v těchto oborech vytvořili Nejhůře končí ten, kdo chce být Bohem a vším pozemským tedy opovrhuje, ale zároveň nemá na to, aby se obětoval úplně. Přežile-li, zůstává ve světě, v němž mu nepatří vůbec. Nejenže není Bohem, ale stává se člověkem zcela nahým. Není to i Klímův příběh?

Při čekání na vlak jsem dlouhé minuty sledoval tento stánek/kavárnu a došlo mi, že kdyby tu stála před padesáti lety, zřejmě by měla modernější design než má dnes. Tady se odkazuje na jakýsi pseudoviktoriánský retro styl, ozdobné lemy, zásuvky jak z apatyky, vše dřevěné (jsme na hlavním nádraží).

Možná že bychom dříve našli nějakou podobně vypadající kavárnu, ale to by byl zřejmě ještě pozůstatek z doby, kdy tak podniky vypadaly běžně. Dnes je to úmyslné retro. Kavárna či bistro v padesátých či šedesátých letech by nejspíš vypadala moderně, alespoň na tehdejší dobu. Třeba takhle:

Je to zvláštní převrácení, když ještě ta stará lahůdkářství a bistra, které dnes působí jako skanzeny, mají design moderní v podstatě funkcionalistický a nová právě otevřená kavárna se vrací do minulosti a k přírodě. Že je retro v módě není nic nového, ale já si myslím, že se postupně stalo něčím víc. Získalo stejný status jako mělo dříve moderní. Módy se mění, ale moderní je celá kultura novověku. V první polovině dvacátého století bez ohledu na různé proudy a módní vlny mělo být moderní vše. Modernizace byla celkovým rámcem kultury. A právě takový status dnes získává retro. Dříve se soutěžilo v cestě vpřed, dnes se šipka obrátila a soutěží se v cestě vzad. Není to zase taková změna, protože princip obojího je stejný: cesta k cíli. Moderní způsob bytí spočívá v předbíhání. To, co je právě moderní, hraje roli kýženého objektu, po němž všichni touží a které „chce“ být uskutečněno. Retro působí stejně právě proto, že je stejně tak vzdálené od přítomnosti. Jinak řečeno, není tak důležité, kam se cestuje, zda kupředu nebo vzad, je především důležité, že se cestuje. Retro k tomu pouze poskytuje novou záminku.

Přece ale není stejné všechno. Dříve se utíkalo pryč k lepší budoucnosti (technicky lépe vybavené, šťastnější společnosti), dnes se cestuje dovnitř k autentickému nitru, které ještě nestačila technika zkazit, dovnitř jedince spíš než k vnějšímu blahobytu. Myšlenkové pozadí, o nějž se toto uvažování opírá, je však totožný. Je jím novověká filosofie, která vycházela z představy neposkvrněného přírodního člověka, jehož pozdější vývoj (společnost) zkazil. Opakuje se tu vlastně křesťanský motiv vyhnání z ráje, do nějž se lze vrátit až na konci dějin. K tomuto konci lze směřovat a představovat si ho třeba jako komunistický ráj, ale taky se lze vracet zpět k neposkvrněnému počátku. Jelikož ale dosavadní dějiny nelze už změnit ani obrátit běh času, je cesta k počátkům vždycky také cestou do budoucnosti. Touha po retru se ale vyznačuje právě tím paradoxem, že sama po svém modernizuje, tedy vylepšuje, aktualizuje. Po vyčerpání nadějí spojených se společenskými a technickými utopiemi se retro stává novým východiskem, ale východiskem stále v jádru moderním. Novověk nazval německý filosof Martin Heidegger věkem obrazu světa, tedy dobou, která skutečnost pochopila jako obraz. Protože obraz skutečnosti nikdy docela neodpovídá, je třeba k němu stále směřovat. Vše, co objevíme jako moderní, bude brzy odhozeno jako zastaralé, veškeré retro rozpoznáme jako příliš moderní a ne dost autentické. Nedávno zemřelý sociolog Zygmunt Bauman v návaznosti na klasika oboru Maxe Webera označil moderního člověk jako poutníka. Podle něj už doba poutníků odezněla. Nesouhlasím, člověk je poutníkem stále, i dnes v době retra.